E-mail: slapak@vse.cz, vorisek@vse.cz

Abstrakt:
Systémová integrace je proces, který má svou historickou stránku a který se nadále velmi rychle vyvíjí.. Elektronizace (dematerializace) běžných činností v globální informační společnosti s sebou přináší mnoho nových možností i problémů. S nimi se musí jednotlivé subjekty stále se “zmenšující” společnosti vypořádat. Text analyzuje řadu nově se objevujících problémů globální systémové integrace a jejich dopady hospodářské, sociální, právní a technologické.

1. Úvod


Hovoříme-li o globální informační společnosti (GIS) a globální systémové integraci, máme na mysli vývoj a integraci elektronického podnikání v nejširším slova smyslu a v globálním měřítku do života společnosti.
Mnozí lidé si pod elektronickým podnikáním představí EDI – Electronic Data Interchange. EDI samo však neznamená elektronické podnikání. – Proč ne, když jde o elektronickou standardizovanou komunikaci mezi podniky? Jde sice o elektronickou komunikaci, ale ta je vybudována na základě neelektronických bilaterálních dohod a představuje pouze elektronizaci standardních operací (zaslání faktury, zaslání platebního příkazu apod.). Jestliže chce podnik provozovat EDI s dalším podnikem, musí se vedení obou podniků osobně sejít a dohodnout. Skutečné elektronické podnikání osobní schůzku nevyžaduje. EDI jako nástroj standardizované elektronické komunikace tím vůbec neztrácí na svém významu - viz např. [DOH97-1] nebo [POU96-1].

Avšak v GIS nejde pouze o informatizaci běžných procesů a transakcí mezi hospodářskými subjekty. Současná celosvětová informační a komunikační infrastruktura nabízí mnoho nových možností. Možná některým čtenářům připadnou určité části tohoto textu jako příliš vzdálené od současné reality. A není divu. Elektronické podnikání je v ČR dosud v plenkách. Ale co nám dnes připadá jako mlhavá budoucnost, může být zítra žhavou současností (i to jeden z rysů globální informační společnosti).

Elektronické podnikání¹ můžeme charakterizovat tak, že v jeho rámci je možné jakoukoliv komunikaci (resp. transakci) provést elektronicky, a to se stejnou jistotou a právním významem jako u komunikace osobní. Pochopitelně nelze nařídit, aby všichni tímto způsobem komunikovali. Elektronická komunikace musí uživatelům zajistit také výhody, které kompenzují investice do potřebných IT a do potřebné kvalifikace.



2. GIS a systémová integrace

Vývoj elektronického podnikání je úzce spjat s vývojem systémové integrace, resp. elektronické podnikání můžeme považovat za další vývojovou fázi systémové integrace. Před dvěma lety [VOR97-1] jsme vymezili systémovou integraci tak, jak ukazuje obr. 1.




Obr.1.




Zatímco první polovina 90. let byla zaměřena na zvládnutí první úrovně systémové integrace - na technologickou integraci, druhá polovina 90. let se vyznačovala akcentem na druhou úroveň - na integraci podnikových procesů - viz rozmach reengineeringu podnikových procesů a rozvoj podpůrných nástrojů reengineeringu a integrace procesů jakými jsou např. ARIS Toolset nebo BAAN Enterprise Modeler. Řada podniků již dnes disponuje komplexní podporou podnikových procesů (CIB – Computer Integrated Business). Co by si mohly přát víc? Odpověď je relativně snadná: zaměřit se na integraci podniku s okolím, t.j. automatizovat styk (integrovat se) s významnými prvky okolí podniku. Právě tato další úroveň integrace přináší zvýšení konkurenceschopnosti v současné době.

Jakmile podniky, na základě nových podnikatelských konceptů a nových informačních technologií, přešly do fáze integrace se svým okolím (se zákazníky, s dodavateli, s bankami, s orgány státní správy), začal nepostačovat koncept systémové integrace tak, jak je zachycen na obr. 1. Problém je v tom, že koncept se zabývá pouze jedním, a to ještě jen podnikatelským subjektem.

Avšak GIS nezahrnuje pouze hospodářské subjekty a jejich kooperaci. Týká se řady dalších subjektů. Tyto subjekty můžeme kategorizovat do třech skupin - viz obr. 2. Mezinárodní organizace a stát (vláda, ministerstva a parlament) patří do první skupiny, která definuje a řídí právní rámec GIS. Banky, telekomunikační společnosti a certifikační společnosti patří mezi subjekty, jejichž rolí je poskytování integračních a infrastrukturních služeb na úrovni GIS. Do třetí skupiny pak patří producenti a konzumenti výrobků a služeb - podniky, státní správa a občané. Nové pojetí systémové integrace - globální systémová integrace - tak musí zahrnout i tyto skupiny subjektů a jejich vztahy.




Obr. 2




O prostředí GIS a jednotlivých subjektech pojednávají další části tohoto textu. Zde je nutné poznamenat, že funkce jednotlivých subjektů se prolínají. Např. banky jsou vedle subjektu integrujícího (elektronický platební styk) rovněž podnikem, který se musí zabývat vlastní integrací do prostředí GIS. Totéž platí pro telekomunikační společnosti. Tyto subjekty spolu s mezinárodními organizacemi a státem mohou též hrát roli certifikačních autorit.



3. Elektronický trh

Abychom mohli hovořit o globálním elektronickém podnikání, musí existovat určité prostředí – elektronický trh. To znamená, že musí existovat nabídka zboží a služeb i poptávka po nich v elektronické formě. Jednotlivé firmy musí prostřednictvím veřejných sítí nabízet své produkty a služby tak, jak tomu bylo dříve pomocí katalogů, výloh či obchodních cestujících. Elektronická prezentace navíc umožňuje lépe představit zboží, někdy dokonce umožňuje prezentaci vůbec.

Nabídka

Formy elektronické prezentace nabídky zboží a služeb mohou být různé. Jmenujme dnes klasické obrazové prezentace na web-stránkách, případně doplněné zvukem (např. prodej budíků), a stále se rozšiřující videosekvence. Tyto formy mají nedostatek v tom, že zákazník je pouze pasivním pozorovatelem a nemůže si výrobek “ohmatat” jako v obchodu. Řešením je virtuální realita (VR) – od “interaktivního videa” (výrobek je zobrazován podle požadavků na monitoru) až po plnou VR se speciálními koncovými zařízeními (brýle, rukavice atd.). Zatímco posledně zmíněná varianta je spíše vzdálenější budoucností, neboť prostředky VR se do domácností dostávají velmi pomalu, zmíněné “interaktivní video” je již v současnosti využitelnou variantou. Je na každém nabízejícím subjektu, aby zvážil, která z variant je pro nabízení jeho produktů a služeb nejvýhodnější.

Poptávka

Elektronická nabídka se střetává s poptávkou, když zákazníci procházejí web-stránky výrobců. Poptávka ve smyslu elektronického trhu však může být vyjádřena i jako nabídka odebrání zboží, služby či materiálu. Tak by bylo možné narazit na prezentaci, ve které firma uvádí seznam potřebných součástek s jejich plnou charakteristikou. Dodavatelské firmy poptávající firmě zašlou své nabídky, ze kterých si poptávající firma vybere tu nejlepší. Následně obě firmy uzavřou kontrakt a spolupráce může začít. Vše je samozřejmě prováděno výhradně elektronickou cestou, bez nutnosti osobních setkání.

Střet poptávky a nabídky

Orientace ve spleti individuálních nabídek a poptávek je obtížná. Proto je (bude) na místě existence subjektů, které si za svůj cíl vytknou párování poptávek a nabídek. Jiné subjekty budou integrací již nabízených služeb poskytovat komplexní služby s vyšší přidanou hodnotou. V podstatě dojde k vytvoření plnohodnotného elektronického trhu.

Záleží na jednotlivých subjektech (účastnících), jestli budou využívat zprostředkovaného automatického párování, nebo zda budou vyžadovat jen informace o možných obchodních partnerech a obchod uzavřou přímo (elektronicky). Ani jedna ani druhá myšlenka není nová. První je již dlouho realizována ve formě elektronických burz cenných papírů. Druhá alternativa vzniku obchodního partnerství je také snadno realizovatelná. Již dnes existují elektronické katalogy firem zaměřených na jednotlivá odvětví, existuje obchodní rejstřík, existují i další vhodné zdroje (např. vyhledávací stroje). Jde jen o spojení všech dostupných informací, což by mělo usnadnit orientaci při hledání dodavatele či odběratele. Existence standardizovaných a bezpečných (a bezpečnostních) protokolů pak umožní navázání kontaktu, uzavření smlouvy a výměnu dokumentů (vše elektronicky).



4. Elektronický obchod

Jakousi podmnožinou elektronického podnikání je elektronický obchod, kterým je uskutečnění obchodní transakce mezi dvěma subjekty na dálku prostřednictvím veřejné komunikační sítě. V současné době je možné předat důvěrnou informaci bez rizika, že bude přečtena neoprávněnou osobou (kryptografie). Lze bezpečně na dálku identifikovat partnera v komunikaci (digitální podpisy). Rovněž je možné podepsat na dálku smlouvu (Simultaneous Contract Signing Protocol). Celé této problematice je věnován seriál “Utajené komunikace” v časopisu CHIP (2/95 – 12/95) a množství web-stránek (nejlépe za všechny snad http://www.rsasecurity.com/rsalabs/faq).

Účastníci obchodu, možnosti, rizika

Podniky

Podniky - poskytovatelé výrobků a služeb - získávají přístupem na Internet velmi účinný nástroj, jak se přiblížit k zákazníkovi. Prodej a některé služby je možné zcela převést na vzdálený dialog. Týká se to především digitálního zboží, při jehož distribuci je možné zcela vyloučit participaci třetích stran. V této oblasti bychom měli pozorovat největší pokles cen zboží. Virtualizace nabídky zákazníkům umožňuje zlevnění prodeje i v tom, že není potřeba stavět budovy jako centra obchodu, což se týká všeho zboží. Globálním propojením firem se zákazníky dostávají i malé podniky šanci uspět a vyrůst, neboť se jim tímto rozšiřuje zákaznická síť. To s sebou pochopitelně přináší větší nebezpečí konkurence, což je protiklad předchozímu tvrzení. Snad to však pomůže firmám, které přichází s něčím novým, prodat své produkty bez toho, že budou pohlceny již zavedenými giganty. Celý tento proces je vlastně odstraňování bariér, hlavně geografických. Přiblížení se zákazníkovi umožňuje firmám uspokojit jednotlivé klientské požadavky. Předpokladem je pull-výroba (viz dále), pro kterou je zase předpokladem perfektní spojení s dodavateli a hledání dodavatelů nových, což by měl zajistit elektronický trh. Tím, že výrobce přímo komunikuje se zákazníky, respektive s potencionálními zákazníky, a tím, že obsah komunikace je strukturovaně zaznamenáván, získávají firmy velmi cenný zdroj informací o poptávce. Na základě analýz nashromážděných dat mohou podniky lépe předvídat chování trhu.

Spotřebitelé

Protože se podniky snaží dostat se co nejblíže svým zákazníkům, získávají tito kvalitnější nabídku zboží. To umožní lépe uspokojit jejich potřeby. Zároveň s vyhledávacími mechanismy mají ulehčený proces rozhodování z nabídky doslova z celého světa. Jakýkoliv druh zboží si mohou objednat z jednoho místa, a to ze svého bydliště, nebo odkudkoliv, kde je možné získat přístup k Internetu. Nemusejí tak ztrácet čas dopravou do jednotlivých nákupních center. Zakoupené zboží je doručeno dodací firmou přímo na sjednané místo (bydliště). Je otázkou, zda cena za dopravu nepřekročí obchodní náklady v běžné obchodní síti. Pokud tomu tak nebude (nemělo by být), zboží bude levnější. Spotřebitel tedy ušetří čas, peníze a přitom získá produkt přesně dle svého výběru. Globálním charakterem elektronického obchodu může spotřebitel získat přístup i k výrobkům, které by se na jeho lokální trh dostaly mnohem později nebo vůbec ne. Vyšší konkurence podniků zajistí další snížení cen a zlepšování výrobků a služeb.

Mezičlánky

Mezičlánky jsou zprostředkovatelé kontaktu výrobce a zákazníka. Jak již vyplynulo z předchozího textu, musíme počítat s masivním úbytkem tzv. překupních firem. Je pochopitelné, že v některých sektorech budou stále existovat.Tyto firmy si však musí uvědomit, není-li možné, aby výrobce prodal zákazníkovi zboží přímo. Naopak budeme pozorovat nárůst dopravních firem. Zároveň i tyto firmy budou muset počítat s vyšší konkurencí, neboť to bude právě cena dopravy zboží od výrobce k zákazníkovi, která bude rozhodovat o tom, zda zákazník výrobek zakoupí. Výrobci tak budou kontaktovat pouze ty dopravce, kteří nabídnou nejnižší cenu za příslušnou kvalitu a rychlost dopravy.

Stát

Stát je zvláštním subjektem. Vystupuje jako výrobce (vlastní-li nějaký podnik), jako poskytovatel služeb (veřejná správa) i jako zákazník. Dále však má tu moc, že stanovuje pravidla hry. Zde pouze uveďme, že všeobecný požadavek je, aby vývoj elektronického podnikání byl v rukou soukromých subjektů a aby stát stanovil pouze základní pravidla, která navrhnou rovněž soukromé subjekty. Nejdůležitějšími požadavky jsou liberalizace telekomunikací a vyřešení právních otázek v oblasti elektronické výměny dokumentů a platnosti digitálních podpisů (samozřejmě s mezinárodní platností).

Proč elektronický obchod a elektronické podnikání?

Významné je, že elektronické podnikání zefektivňuje výrobu a služby nejen ekonomicky, ale i sociálně. Firmy (a zákazníci též) by v každém případě měly disponovat prostředky, které umožňují přístup na elektronický trh. V podnikových IS je nutné přeorientovat “koncové” funkce pro podporu logistiky na funkce (automatické) logistiky propojující podnik se svým okolím. Těsnější vazba zákazníků na podnik dává možnost zpracování dat o zákaznících a výsledky tohoto zpracování použít pro odhady vývoje poptávky. Naopak zákazníkům je nabízeno zboží podle jejich představ s dodávkou před dveře.

Na druhé straně narazíme i na argumenty hovořící spíše proti. Kromě identifikace partnera, o které bude zmínka později v kapitole o certifikačních autoritách, jde o zajištění kvality. Při osobním kontaktu zákazník sám zkontroluje kvalitu kupovaného výrobku, zatímco v rámci e-podnikání se setkává pouze s jeho reprezentací. Mnohdy postačí spolehnutí se na značku výrobku a na loajalitu prodejce (ohledně záruk a servisu). “Mnohdy” však neznamená vždy – např. při nákupu potravin většinou nevybíráme podle výrobce. Pomeranč je prostě pomeranč. Jak zajistit, aby při elektronickém nákupu byly zákazníkovi dodány kvalitní výrobky? Nemůžeme-li se jako zákazníci spolehnout na pověst výrobce, hledáme jiné záruky. Ty by mohly zajistit instituce, které se specializují na kontrolu kvality. Dnes takové instituce existují. Jde tedy jen o převedení jejich činnosti na “elektronickou formu” a zajištění důvěryhodnosti jejich záruky (viz kapitola o certifikačních autoritách).



5. Změny v řízení IS podniků

V předchozím výkladu jsme hovořili o vývoji integrace podnikových IS a o přesahování podnikových IS za hranice podniku. Důvodem pro tento “krok ven” snad mohou být různé, ale nejčastěji jde o kontakt s dodavateli a odběrateli. Hledání toho správného partnera by měl podle předchozího zabezpečit elektronický trh.

Push versus Pull

Firmy nemění své procesy a technologie, pokud neočekávají od takové změny užitek. Proto od přechodu k elektronickému podnikání očekávají zlepšení svých hospodářských výsledků. Zde je vhodné připomenout dvě alternativy výroby: push-výroba vs. pull-výroba. V push-výrobě je podnik nucen hledat pro své produkty zákazníky, a proto bude své zboží nabízet na elektronickém trhu. Zákazník si bude moci vybrat z již hotových výrobků, přičemž ani jedna varianta nemusí plně uspokojit jeho představy. Pokud bude na trhu existovat jiná firma nabízející stejné produkty, avšak zákazník bude moci zadat jednotlivé parametry výrobku, první firma v konkurenčním boji pravděpodobně neuspěje. Zákazníci budou nakupovat u druhé firmy, ve které běží pull-výroba (při blízkých cenových podmínkách). Ta firmě umožňuje vyrobit pouze takové výrobky, pro něž má odběratele.

Pull a IS

Elektronické podnikání sbližuje výrobce a zákazníka (zákazníkem může být i jiná firma). Jen ty firmy, které dokáží své produkty prodat, přežijí. Proto je vhodné, aby se podniky orientovaly na pull-výrobu (známé též jako just-in-time). Zároveň elektronický trh je jedinečným prostředím pro pull-výrobu. Co to znamená pro řízení informačního systému podniku? V prvé řadě je nutné mít integrovaný informační systém, který zabezpečuje všechny podstatné procesy podniku. Tento systém musí být koncipován tak, aby řízení výroby začínalo od koncového výrobku a podle jeho vlastností zadávalo požadavky na předchozí články výroby. Vlastnosti výrobku jsou zadávány zákazníkem, který se stává přímým uživatelem podnikového informačního systému. Musí pro něj být vytvořeno vhodné uživatelské rozhraní, způsob komunikace a prezentace výrobku. Systém rovněž musí reagovat na objednávku, kterou je vlastně výroba zahájena. Proces v podniku je tak spuštěn přímým požadavkem zákazníka. – Jak požadavek postupuje na začátek výroby, dostane se systém do situace, kdy není k dispozici materiál pro výrobu požadovaného výrobku. Potom je potřeba, aby byl kontaktován dodavatel tohoto materiálu. Kontakt může probíhat přes elektronický trh, jak bylo zmíněno dříve. Avšak i přes dobré fungování elektronického trhu by prodlení z hledání partnera a navázání kontaktu mohlo trvat příliš dlouho. Proto je vhodné uzavřít s dodavateli dohodu o dodávce platnou na dobu neurčitou a průběžně paralelně sledovat, zda se na e-trhu neobjeví výhodnější dodavatel. Důležité je, že kontakt s původním i s novým dodavatelem je prováděn automaticky a elektronickou cestou. U dodavatele materiálu nastává obdobný proces. Pokud bychom situaci hnali do extrému, zákazník, který si u firmy přes elektronický trh objednal např. automobil, zahájí postupně procesy v několika podnicích (dokonce z různých sektorů): objednávka automobilu à objednávka plechu à objednávka kovu à objednávka železné rudy a koksu…

Push a IS

Přes nepopiratelné výhody a eleganci pull-výroby nebude push-výroba zcela vymazána. Existují totiž takové výrobky, které nelze blíže specifikovat (nejsou variantní) a/nebo které nelze vyrobit na požádání. V první řadě to jsou potraviny. Těžko poručíme pomerančovníku někde ve Španělsku, aby nám zplodil dva pomeranče, které dále budou expedovány do Dolní Lhoty v České Republice, protože si paní Vonásková večer vzpomněla, že nemá co dát dětem do školy ke svačině. Pull-výroba zde může fungovat v jiných měřítkách a v omezeném rozsahu subjektů. Lokálně bude prodej koncovým zákazníkům zajišťován push-systémem (lokální sklady potravin buď požadavek zákazníka uspokojí, nebo ne), zatímco zásobování skladů bude řešeno nárazovým pull-systémem. S podobným problémem se setkáme při obchodu s většinou masového spotřebního zboží, nerostnými surovinami a polotovary nízké úrovně. Přesto je možné tyto typy zboží zobchodovat na elektronickém trhu.

Push versus Pull II.

Z předchozího vyplývá, že čistá pull-výroba není dosud možná. Elektronický trh sice pomáhá zvýšit její efektivitu (myšleno i v globální rovině), ale není v jeho silách překonat překážky kladené některými výrobními technologiemi. Cílem textu není vyřešit, do jaké úrovně by měla být zaváděna pull-výroba. Obecně je zaváděna do toho momentu výroby, kdy se vlastnosti výrobku mohou začít odlišovat podle požadavků zákazníků. (Jestliže uvažujeme jako vlastnost výrobku i jeho existenci, pak pull-výroba bude zahrnovat pokud možno celý výrobní proces.)



6. Elektronické podniky

Dosud jsme hovořili o kontaktu výrobce (prodejce) a zákazníka a o zajištění zákazníkových požadavků. Elektronické podnikání však můžeme chápat i jinak. Podnik jako takový je složen z materiálních statků (přesněji fyzické výrobní prostředky), jejich obsluhy a řízení. Vše až na materiální statky je v podstatě informace, která je různým způsobem vyjádřena a uchovávána.

Výroba

Vize elektronického podniku by tedy mohla být ve stručnosti následující. Podnik jako právnická osoba má ve vlastnictví pouze materiální statky – výrobní prostředky a prostředky IT (spolu s některými komunikačními prostředky). Výrobní prostředky zajišťují to, z čeho podnik profituje – v tom změna není. Rozdíl je v tom, že zaměstnanci, kteří nemusí být fyzicky mimo své bydliště, pracují doma a s ostatními spolupracovníky komunikují přes veřejnou síť. Výrobní prostředky jsou pak řízeny též přes veřejnou síť, nebo jsou umístěny v bydlišti zaměstnanců – podle charakteru výroby. Z počátku bude fyzická přítomnost některých zaměstnanců mimo bydliště nutná – alespoň do té míry, pokud bude existovat taková výroba, kterou nelze plně automatizovat. To se také týká např. transportu hmotných statků a servisu, nepočítáme-li s uskutečněním představ sci-fi autorů. Pojem výroba chápeme v širším pohledu – zahrnuje i tvorbu služeb. S podniky poskytujícími služby informačního charakteru se setkal snad každý a v dnešní době je jejich působení téměř vždy spojeno s veřejnými komunikačními sítěmi. Jiné služby, které spočívají ve zprostředkování či vykonání určité akce zvyšující hodnotu majetku zákazníka, mohou vyžadovat fyzické působení a v zásadě pro ně analogicky platí, co již bylo řečeno výše.

Řízení lidí

Elektronický charakter podniku není pouze zajištění výroby zmíněným způsobem. Jde samozřejmě o řízení lidí. A protože řízení lidí je v podstatě výměna informací, může být zajištěno (a v současné době je zajišťováno) prostředky IT. Již několik let se hovoří o možnosti vzdáleného pracovního poměru, vzdáleného studia apod. V předchozím výkladu je již naznačeno, že můžeme v tomto směru očekávat vývoj, který povede k maximální úspoře administrativních prostor. Vzdálený pracovní poměr tak bude naprosto převažovat (hovoříme o vzdálenější budoucnosti). Zde se nabízí otázka, jak vzdálený pracovní poměr navázat – jde o kontakt podniku s okolím, tentokráte s potenciálními zaměstnanci. Obdobnou problematiku jsme již zmínili při hledání odběratelů a dodavatelů a vrátíme se k ní v kapitole o elektronickém trhu práce.

Vzdálený pracovní poměr přináší lidem nové možnosti. Jistě budou stále existovat zaměstnanci podniku, ale některá zaměstnání jsou takového charakteru, že je možné je provozovat samostatně, a to pro několik dalších subjektů (“zaměstnavatelů”). Setkáváme se tak vlastně s outsourcingem pracovních míst (částečně viz [BRU98-1]). Zaměstnavatelé kontaktují příslušnou osobu jen tehdy, mají-li pro ní nějakou práci. Nemusí tudíž platit zaměstnance, který je nevytížen. Naopak tato osoba (v podstatě samostatný podnikatelský subjekt) není vázána na jednoho zaměstnavatele, ale může si vybírat nejvýhodnější zakázky.

Založení elektronického podniku

Od navázání pracovního poměru se dostávám k dalšímu kontaktu: založení podniku. Pokud mají založit podnik osoby, které se osobně znají, pravděpodobně dají přednost osobnímu setkání. Tento případ pro nás není zajímavý. Založení společnosti několika navzájem neznámými osobami vyžaduje nalezení partnera (což by nebyl velký problém, uvážíme-li opět analogicky možnosti elektronického trhu práce), deklarace možností ručení a záruky pravdivosti vykazovaných údajů. Jistotu, že nalezený partner skutečně disponuje uvedenými prostředky, nám může zaručit opět třetí strana, nějaká certifikační autorita (viz později). Vzniku právní společnosti tak nic nebrání. Všechny strany elektronickou smlouvu potvrdí svým elektronickým podpisem, který je ověřen též nějakou certifikační autoritou. Zabránit předem nekalým úmyslům partnerů není možné ani v neelektronickém životě. Řešení sporů pak bude vycházet z elektronických dokumentů opatřených elektronickými podpisy všech stran. Založení akciové společnosti, kdy část akcií je nabídnuta veřejnosti, vychází z uvedeného výkladu (týká se majoritních vlastníků) a prodeje specifického druhu zboží – majetkové účasti. Jen připomeňme, že elektronické akcie v současné době (alespoň u nás) převažují nad materiálními a jejich vlastnictví je vedeno ve Středisku cenných papírů. Veškeré vztahy vlastníků společnosti vůči sobě navzájem i vůči společnosti lze vyjádřit elektronickou formou. Není proto důvodu k existenci papírových smluv a k osobnímu kontaktu spoluvlastníků. Bylo by možné detailněji popisovat, jak elektronickou cestou zařídit valné hromady apod., ale to bychom se dostali mimo rámec tohoto textu.



7. Elektronický trh práce

Na elektronickém trhu se nebude střetávat jen nabídka a poptávka zboží a služeb, ale také nabídka a poptávka práce. Tak si člověk bude moci nalézt zaměstnání, kontaktovat zaměstnavatele a sepsat pracovní smlouvu. Vše opět elektronickou cestou. Podniky mohou rovněž prohledávat seznamy uchazečů a podle úrovně vzdělání a zkušeností vybrat a kontaktovat příslušné osoby. Obdobně jako na elektronickém trhu zboží a služeb by bylo vhodné zajistit nějakým způsobem důvěryhodnost poskytovaných informací. Zajímavé by mohlo být zajištění spolehlivosti nabídky práce, resp. její kvality (pravdivost prohlášení o vzdělání apod.).

V dokumentárním seriálu Století lidí, který byl nedávno uveden v České televizi, byla pěkná ukázka globalizace pracovního poměru. – Pracovník v Indii seděl u počítače připojeného k Internetu. Zároveň měl sluchátka, ze kterých se ozýval lékař v USA. Tento lékař diktoval v USA diagnózu svého pacienta do mikrofonu, z nějž byl signál přenášen k pracovníkovi v Indii, který diagnózu zapisoval v textovém editoru. Soubor pak poslal zpět lékaři v USA. Proč tak složitě? Lékaře to přijde desetkrát levněji, než kdyby měl svou sekretářku v USA!



8. Elektronické bankovnictví

Pokles zprostředkování

Hlavní rolí bank je realizace platebního styku, správa vkladů a poskytování úvěrů. Již několik let můžeme pozorovat, že některé funkce bank začínají přebírat i nebankovní instituce. Objevují se investiční a důchodové fondy, které přebírají značnou část vkladů. Velké obchodní domy, olejářské firmy, letecké společnosti, telekomunikační a jiné velké podniky prodávají zákazníkům své vlastní platební karty, čímž také přebírají bankovní vklady od zákazníků a částečně zprostředkovávají platební styk. Prodejem svých platebních karet (typu telefonní karta) navíc firmy získávají velmi levný úvěr – zákazník při koupi platební karty zaplatí najednou celou její cenu, ale prostředky z ní čerpá postupně. Během této doby jsou nevyčerpané prostředky plně k dispozici firmě. Firmy si proto méně půjčují od bank, čímž úvěrová politika centrální banky částečně pozbývá na účinnosti. Centrální banky díky tzv. poklesu zprostředkování (ztráta významu bank) ztrácejí svou moc při podpoře stability cenové hladiny a případně dalších svých cílů ([REV96-1], [REV95-1], [DVO96-1]).

Obrana bank

Hlavním cílem centrálních bank je zajištění stability cenové hladiny, což je nezbytné pro prosperující ekonomiku. Je proto vhodné opět posílit úlohu bank, nebo alespoň zajistit, aby se dále nezmenšovala. Subjekty budou využívat služeb bank, bude-li to pro ně výhodné. Služby musí být tedy levnější, rychlejší, spolehlivější nebo musí umožňovat něco nového. Zřejmě není v silách bank zabránit přelivu vkladů do fondů. (Obranným krokem je vytváření fondů bankami, ale o tom tento text není.) Banky musí svým (potenciálním) klientům nabídnout lepší služby. Cesta, kterou se banky snaží toho dosáhnout, spočívá v zavádění elektronického bankovnictví. Již dlouho je možné platit platebními kartami. Homebanking realizovaný přes telefon či přes Internet je dnes již samozřejmostí. Skutečné elektronické bankovnictví je však širším pojmem. Je logické, že jako přístupové médium se prosazuje Internet. Při použití dostatečných bezpečnostních protokolů není relativně obtížné vyřídit příkaz k převodu apod. Problematičtější se může jevit procedura poskytnutí úvěru při neosobním styku. Úvěr je poskytován na základě informací o klientovi. Pokud bude mít banka jistotu, že údaje referované klientem jsou vyhovující a pravdivé, není důvodu, proč by banka neposkytla úvěr elektronickou cestou. Jak již bylo několikrát řečeno, elektronické operace závisí na pravdivosti poskytovaných informací a identifikaci partnera – opět viz později o certifikačních autoritách.

Hovoříme-li o elektronickém bankovnictví, podnikání a e-trhu, musíme zde zmínit Expandia banku (http://www.ebanka.cz, časopis CHIP 7/98, str. 86, 2/99, str. 28) a projekt eCity (http://www.ecity.cz).

Mezibankovní převody

V současné době, a to i ve vyspělých zemích, není příkaz k mezibankovnímu převodu uskutečněn ihned, ale se zpožděním – v ČR (1998/1999) je příkaz vyřízen do tří dnů (tj. peníze na cílovém účtu jiné banky se objeví nejpozději třetí den). To je dáno “přetržitým” provozem bank – příkazy od klientů jsou přijímány interaktivně, avšak jejich předání (jde-li o převody účtů různých bank) do clearingového centra centrální banky je provedeno dávkově “po zavírací době”, resp. nejpozději následující pracovní den. Centrální banka ještě týž den ověří správnost dat, možnosti převodu atd. a převede peněžní prostředky na účtech bank bez ohledu na splatnost příkazů. V dalším kroku cílové banky převedou peníze na účty klientů ([DVO96-1]).

Kontinuální provoz

Trendem je zavádění provozu 7 x 24, kdy bankovní informační systém přijímá příkazy od klientů nepřetržitě (tato fáze již u mnoha bank funguje) a zároveň jsou tyto příkazy okamžitě zúčtovány. Jde o to, aby nejen banka, které právě přijala příkaz, pracovala non-stop, ale aby non-stop pracovala banka cílová a centrální banka. Ideálně klientův příkaz k převodu spustí proces, který začíná zadáním příkazu, pokračuje jeho ověřením, převodem z účtů bank u centrální banky a končí připsáním na cílovém účtu. Ve stejném duchu musí probíhat i ostatní příkazy. Jak je vidět, není to problém jediné banky, ale celého bankovního sektoru. Vezmeme-li v úvahu i mezinárodní platby, problém se stává skutečně globálním.

Požadavek okamžitého zúčtování s sebou přináší i další otázky. Banka je složitý podnik a tím, že operuje s penězi cizích subjektů, se stává podnikem sledovaným (ze zákona). Pro banky existuje mnoho povinností a záruk ohledně svých závazků vůči klientům ([REV96-1], [REV95-1], [DVO96-1]). Řízení hospodaření banky vychází z dosavadní praxe denních cyklů, což v prostředí ideálního kontinuálního provozu není možné. Bude zřejmě nutné najít jistý kompromis, pozměnit kriteria pro hospodaření bank a pochopitelně způsoby, jak těmto kriteriím dostát. Samozřejmě v celosvětovém měřítku.

Banky a platební styk

Elektronizací trhu bude odstraněna nutnost osobní účasti při obchodních transakcích. Ovšem jen tehdy, pokud bude možné provést bezpečnou platbu na dálku. O platebním styku jako takovém je pojednáni dále. Na tomto místě je nutné vyzdvihnout úlohu bank jako ručitelů bezhotovostních plateb. V současné době tuto roli banky vykonávají při platbě platební kartou u obchodníka. Proč k používání platebních karet došlo (a proč dochází k jejich stále širšímu používání) ponechám stranou. Jaké jsou další možnosti? Je-li možné objednat zboží na dálku, je vhodné, aby toto zboží bylo na dálku též zaplaceno. Tato možnost je relativně nová a proto by některé subjekty mohly nabídnout tuto službu zajistit. Ale protože banky mají v této oblasti zkušenosti a vkládání dalšího subjektu do procesu platebního styku by bylo jistě dražší (nehledě na pravděpodobnou nedůvěru v tyto subjekty), měly by primární úlohu při zajištění platebního styku stále hrát banky. Ty jsou si toho vědomy a podnikají kroky, aby placení bez osobní účasti umožnily.



9. Elektronický platební styk

Z výkladu o elektronickém podnikání snad vyplynula důležitost existence elektronického platebního systému. Bez jeho existence by nebyla možná jediná nákupní/prodejní transakce prováděná na dálku. Rovněž byla vyzdvihnuta úloha bank v zajištění elektronického platebního styku.

Nástroje

Především je to komunikační síť. A protože Internet jako globální síť se již několik let velmi intensivně používá, je tím předurčen k použití i pro platební styk. Dalším nástrojem jsou elektronické účty účastníků transakce, které jsou vedeny u bank. V neposlední řadě je to protokol, který zajistí pro všechny strany bezpečný převod peněžních prostředků. Platební karta jako taková v podstatě nemusí existovat. To platí tehdy, pokud všechny platby budou probíhat on-line a nebude požadavek na skutečné digitální peníze.

Varianty elektronických plateb

Elektronický platební styk může být proveden on-line i off-line. V systému on-line jde o to, že při nákupu prostřednictvím Internetu je po potvrzení nákupu zahájena transakce převodu z účtu na účet. Konec transakce, je-li neúspěšný znamená, že peníze i zboží zůstávají na svém místě. Je-li transakce úspěšná, peníze jsou převedeny na účet prodejce, přičemž tento převod musí být evidován pro možné dokazování platby, a prodejce vyexpeduje zboží na adresu zákazníka. Při této transakci není potřeba hmotné hotovosti ani platebních karet. Účty jako odraz majetku subjektů jsou vedeny u třetích stran, které zajišťují vyrovnání obou subjektů. Vše probíhá na základě elektronicky vyjádřených informací. Peníze jsou vždy evidované bankou, neexistuje možnost, že by byly někde na cestě. Peníze existují pouze jako záznam o výši majetku na účtech klientů banky. Při placení off-line je situace odlišná. Zde se již neobejdeme bez něčeho, co by snad mohlo být platební kartou, ale ve skutečnosti bychom to měli nazývat digitální peněženka. S tímto pojmem, se setkáme i u systému on-line, kde však jde o software pro PC (např. u protokolu SET). U systému off-line jde o skutečnou hmatatelnou peněženku. Předpokladem pro elektronické placení off-line je existence peněz, ovšem ne ve smyslu bankovek a mincí.

Digitální peníze

Jde o elektronické peníze, které mohou existovat a obíhat stejně jako bankovky a mince. Digitální peníze jsou elektronickým záznamem, avšak na rozdíl od systému on-line tento záznam je samostatný, tj. není pouze zápisem na účtu v bance. Je plně v rukou majitele digitální peněženky stejně jako hmotné peníze. Digitální peníze je velice ožehavá záležitost. V  literatuře (např. CHIP 1/97, str. 32, 2/97, str. 22) jsou uvedeny způsoby zajištění digitálních peněz a vyjmenované tyto požadavky na digitální peníze:

bezpečnost	– všeobecná bezpečnost používání
problém dvojí útraty	– zabránění kopírování peněz ve smyslu vytvoření kopií, kterými zaplatíme na různých místech
anonymita a soukromí	– platby musí probíhat anonymně bez možnosti zjistit, kdo, kdy, kde a k čemu digitální peníze použil
platnost	– kdokoliv by měl mít možnost zkontrolovat platnost digitální bankovky/mince
nezávislost	– na fyzické formě nosiče a na komunikačním prostředku, jímž jsou přenášeny (otázka standardu vyjádření digitálních peněz)
dělitelnost	– stejně jako hmotné peníze, mělo by být možné rozměnit i digitální peníze

 

Digitální peníze musí být identifikovatelné. Z jejich identifikace musí být zřejmé, jakou mají nominální hodnotu, v rámci nominální hodnoty musí mít své jednoznačné číslo. Realizace digitálních peněž je možná za použití asymetrické kryptografie (RSA), její aplikace na digitální podpisy a slepé digitální podpisy.

Realizace elektronického platebního styku

On-line elektronický platební styk je již realizován. Vzpomeňme známý protokol SET (Secure Electronic Transaction), jehož vývoj byl dokončen a dne 1.6.1997 byla zveřejněna specifikace SET verze 1.0. Od té doby je již používán mnohými společnostmi.

Realizací off-line elektronického platebního styku se zabývaly některé společnosti (projekty). Mezi nejznámější jistě patří Mondex, DigiCash, CyberCash. Na našem území proběhly projekty České spořitelny spolu se společnostmi Derby a Monet+ a dále projekt elektronické peněženky CLIP. Systémy Mondex, DigiCash a CyberCash se používají i v komerční oblasti, i když jen pro relativně uzavřený okruh subjektů. Avšak pouze systém Mondex operuje se skutečnými digitálními penězi.



10. Veřejný sektor

Státní informační systém

Vedle elektronického podnikání a elektronického trhu je elektronizace veřejného sektoru dalším krokem v budování (či lépe genezi) globální informační společnosti. Stát existuje proto, aby sloužil občanům a podnikům. Tyto subjekty jej financují a očekávají od něj ty nejlepší služby. Státní služby bývají spojeny s množstvím papírů, formulářů a zmatkem. Každý úřad spravuje svou evidenci, což vede k redundanci dat v rámci systému veřejné správy.

Aplikace elektronického podnikání (“podnikání” ve smyslu “podniknout akci”) na veřejnou správu zefektivní práci úřadů. Údaje o subjektu budou vedeny pouze jednou. Fyzické umístění dat může být ovlivněno sídlem subjektu a sídlem úřadu, pro jehož účely jsou data vedena. Pokud nějaký úřad bude potřebovat data, která nevlastní, požádá standardními elektronickými postupy o vydání určitých dat jiný úřad. Je pochopitelné, že stejně jako při obchodním podnikání je zde zapotřebí existence bezpečnostních protokolů pro identifikaci partnera v komunikaci a pro zabránění zneužití dat (viz certifikační autority). Ve vzdálenější budoucnosti (a doufejme, že ne v příliš vzdálené) bude možné ze svého bydliště zařídit jakékoliv záležitosti státní správy. Například v předvečer posledního dne, kdy je nutné zaplatit daně, se občan bude moci ze své pracovny (kterou má pochopitelně doma) přihlásit na finančním úřadě. Vyplní elektronický formulář daňového přiznání, potvrdí data svým digitálním podpisem a platbu daní bude mít zajištěnou. Software na základě zadaných údajů zajistí i platbu daně. Problém je pouze v rozsáhlosti systému a v přístupnosti (fyzické i psychické) komunikační techniky pro běžné obyvatelstvo.

Jiné možnosti

Vedle běžných operativních činností se nabízí aplikace prostředků IT i do jiných oblastí. Již jsme se mohli setkat s diskusemi o přímém hlasování občanů přes Internet. Technologicky je řešení možné i dnes. Důležitou roli zde hraje otázka bezpečnosti, ale i ta může být zabezpečena. Spíše politologického charakteru je rozhodnutí, zda občany nechat i nadále volit své zastupitele, nebo zda jim umožnit hlasovat ve smyslu referenda. Faktem je, že procedura referenda je pomocí prostředků IT mnohem snazší a levnější než klasickou technologií.

Není vyloučeno, že v budoucnu se budou řešit pomocí Internetu i soudní spory, dražby a jiné “společenské akce”. Pravdou je, že některé akce, přece jen osobní účast budou vyžadovat. Mnoho akcí je pořádáno právě kvůli osobní účasti. – Při aplikování elektronického podnikání jde o zjednodušení co možná nejvíce operací, ne o nahrazení všech.



11. Certifikační autority

Nutnost existence certifikační autority

Proč se zabývat zajištěním důvěryhodnosti partnera v komunikaci, když funguje systém digitálních podpisů? (Vysvětlení pojmů z nesymetrické kryptografie viz např. http://www.rsasecurity.com/rsalabs/faq.) Představme si, že si s kolegou chceme utajeně dopisovat. Vyměníme si proto elektronickou cestou veřejné klíče. Na cestě však může být někdo, kdo náš veřejný klíč či klíč našeho kolegy nahradí svým. Pak by mohl číst poštu, kterou si posíláme. Navíc by mohl poslat našemu kolegovi nějakou poštu místo nás, aniž bychom o tom věděli. Nebo naopak nám od něj může přijít pošta digitálně podepsaná, která vypadá, že je od našeho kolegy. Jde o to, že my neznáme soukromý klíč kolegy (což je normální), pročež nemůžeme zjistit, zda je zpráva podepsána skutečně naším kolegou, nebo někým jiným. Abychom tuto problematickou situaci vyřešili, musíme do hry vpustit další subjekt. Obecné označení pro tyto subjekty je certifikační autorita (CA).

Certifikační autorita

Certifikační autorita (CA) je subjekt, kterému obě strany, které chtějí bezpečně komunikovat, věří. Věří jí to, že digitální certifikát vydá pouze osobě, která se jí bezpečně prezentuje. V dnešní době půjde třeba o osobní návštěvu s občanským průkazem a rodným listem. CA na základě předložených osobních dat vytvoří digitální certifikát, který pak tvoří veřejný klíč dané osoby. Tento digitální certifikát je dále digitálně podepsán CA. Veřejný klíč CA je všeobecně znám. Proto je teď bezpečné poslat tento digitální certifikát (náš veřejný klíč) jiné osobě. Ta jako příjemce zkontroluje digitální podpis CA – zkontroluje tedy, zda došlý veřejný klíč, který jsme ji poslali, byl podepsán CA. Pokud ano, může daný veřejný klíč používat a přitom ví (podle osobních údajů spojených s naším veřejným klíčem), že je to náš veřejný klíč a ne klíč někoho, kdo se za nás vydává. Ten totiž nezná soukromý klíč CA a nemůže tak fingovaný veřejný klíč digitálně podepsat. Tímto je vyřešena identifikace partnera v komunikaci.

Zveřejnění veřejného klíče CA

Certifikační autorita musí veřejnými sdělovacími prostředky vyhlásit svůj veřejný klíč. Internet není pro tuto akci tím nejlepším řešením. Spíše naopak, což je paradoxní. Zveřejněním veřejného klíče přes Internet nemáme záruku, že jde právě o akci, jejíž původcem je zmiňovaná CA. Zároveň CA nemůže kontrolovat, zda se někdo za ni nevydává. Zveřejnění např. pomocí televize je kontrolovatelné. Například je možné zaplatit si reklamu na známé televizní stanici. Abstrahujme od toho, že by někde na Zemi mohl někdo simulovat vysílání této stanice a zveřejnit tak jiný (svůj) veřejný klíč. Dále předpokládejme, že smlouva mezi CA a televizní stanicí je podepisována osobně a že představitelé televize mají ověřeno, že jde skutečně o zástupce dané CA. Tento požadavek by měl být podchycen i právně. Tak by nemělo dojít k tomu, že někdo na nějaké televizní stanici prezentuje veřejný klíč a vydává se za certifikační autoritu. Avšak problémem je, jak si uživatelé mají odvysílaný veřejný klíč uložit.

Hierarchie CA

Problematiku zveřejnění veřejného klíče, certifikace certifikačních autorit (tj. kdo ručí za CA) z velké části řeší hierarchizace certifikačních autorit. V zásadě jde o to, že CA je podřízena jiné CA, která je rovněž podřízena další CA, a tak dále až bychom se dostali k nějaké kořenové (ROOT) CA, která již není podřízena další CA. Bude vhodné, aby se vytvořilo několik kořenových CA, které se budou navzájem kontrolovat a ručit. Veřejný klíč kořenové CA bude ručen nějakým minimálním počtem dalších kořenových CA. Jestli mají být tyto kořenové CA spravovány soukromým sektorem (národní a mezinárodní korporace), nebo jestli mají být zajišťovány státní správou a mezinárodními organizacemi typu OSN, EU apod., to zůstává otázkou. Jsou hlasy, že soukromý sektor má k tomu lepší předpoklady. Na druhé straně se tato problematika týká naprosto všech, kteří žijí v civilizované části Země, tedy i prostých občanů. I ti totiž v nadcházející éře budou využívat elektronického styku se vším, co s ním souvisí. Každý subjekt bude vybaven svým párem soukromý-veřejný klíč, a to zřejmě i ze zákona. To by byl hlas pro to, aby správa alespoň některých kořenových CA podléhala státní administrativě. Vytvoření bezpečnostních opatření je pochopitelně na místě. Konkrétní podoba páru klíčů pro každou státní organizaci (CA) by byla stanovena zákonem.

Zveřejnění klíčů – ještě jednou

Veřejný klíč

Veřejný klíč musí být jasně oznámen a bez jakýchkoliv překážek zpřístupněn. Avšak neznáme-li veřejný klíč CA (nemusí jít zrovna o kořenovou), nemůžeme si jej s jistotou převzít např. z internetové stránky CA, protože nevíme, zda internetová stránka skutečně patří dané CA. Proto, přeci jen, je osobní návštěva při získání veřejného klíče kořenové CA nutná a bude nutná i nadále. Při získání veřejného klíče nekořenové CA již osobní kontakt nutný není, neboť si nekořenovou CA můžeme ověřit přes CA vyšší (až kořenové) úrovně.

Osobní návštěva kořenové CA přece jen může být časem nahrazena (s malým rizikem) obecným povědomím. Dejme tomu že navštívíme nějaký web-server, který bude nabízet veřejné klíče kořenových CA. Klíč si stáhneme a kontaktujeme CA – pošleme na všeobecně známou adresu CA (která je na rozdíl od klíče snadno zapamatovatelná) testovací dotaz zašifrovaný veřejným klíčem CA. Jestliže je veřejný klíč správný, přijde nám od CA odpověď. Stále je zde ale riziko, že naše zpráva bude odchycena někým, kdo je ve spojení se serverem, ze kterého jsme si stáhli údajný veřejný klíč CA, a bude se za CA vydávat. Toto riziko můžeme snížit, navštívíme-li takto více serverů, za předpokladu že nejsou spravovány jedním subjektem.

O problematice zveřejnění klíčů CA by bylo možné dlouze diskutovat. Zde však uzavřme tvrzením, že pravděpodobnost zneužití veřejného klíče CA, resp. jeho simulace, je možné snížit na přijatelné minimum. Osobní návštěva však zůstane nejbezpečnějším způsobem získání veřejného klíče kořenové CA.

Soukromý klíč

Jak zaručit, aby nedošlo ke zveřejnění soukromého klíče – ať už státní či soukromé CA? Je pochopitelné, že bude uložen v šifrované podobě spolu s daty aplikace a používán bude automaticky. Přístup k němu (přímé čtení) a možnost modifikace pak může mít jen omezený počet osob, a to pouze společně. Ale to už se dostáváme do jiné problematiky. Utajení soukromého klíče CA má pochopitelně více než strategický význam.

Přidělování klíčů

Přidělování páru klíčů jednotlivým subjektům by mělo proběhnout již při vzniku subjektu – při založení nové státní instituce, zápisu firmy do obchodního rejstříku, narození jedince (či lépe při dosažení určitého věku).

Další úlohy CA

Vedle CA, které se budou specializovat na ručení za identitu subjektu, vzniknou i jiné CA, jejichž úkolem bude ručit za charakter subjektů či objektů transakcí. Opět může jít o státní instituce, ale protože je zde nižší úroveň (v některých případech však nikoliv zanedbatelná) ručení, budou takové CA často v soukromých rukou a jejich důvěryhodnost bude zaručena všeobecnou dobrou zkušeností, která bude pocházet již z neelektronických dob (pokud CA vzniknou v rámci již existujících firem).

CA budou ručit, že určití výrobci dodávají kvalitní zboží, že plní své závazky vyplývající z poskytované záruky. Budou ručit za to, že dopravci podle zveřejněných podmínek přepraví zboží. Školy budou ručit za to, že jejich absolventi u nich skutečně studovali a s jakým výsledkem. Ministerstvo školství bude ručit, že daná škola splňuje určité požadavky. Banky zaručí, že klient skutečně disponuje určitým jměním. Centrální banka zaručí, že komerční banka je stále oprávněna poskytovat služby. Samozřejmě tato osvědčení nebudou poskytována třetí osobě, ale jen tomu subjektu, kterého se týkají. Tento subjekt osvědčení zašifruje veřejným klíčem partnera v komunikaci, který si zprávu dešifruje svým soukromým klíčem. Přiložená osvědčení dešifruje veřejným klíčem CA, jejíž identifikace je rovněž přiložena. Partner nemusí mít důvěru přímo v uvedenou CA, neboť může být z druhého konce světa. Avšak, jde-li třeba o banku, přes hierarchii a síť CA v bankovnictví se dozví, zda je naše banka solidní…



12. Dopady informační společnosti

Nezaměstnanost

Již v současnosti je jen v zemích EU na 18 mil. nezaměstnaných hledajících práci. Hledání nových pracovních příležitostí se stalo jedním z hlavních náplní politiky. Ukazuje se, že nové příležitosti je možné nalézt jen restrukturalizací ekonomik jednotlivých států.

Nástup informační společnosti se vyznačuje specifickým rysem. Stereotypní a méně bezpečná místa jsou nahrazována místy náročnými na inteligenci a kreativitu.

Při politice zaměstnanosti je nutné si uvědomit, že procesy, které bude možno automatizovat, nakonec budou skutečně automatizovány. Zároveň úbytek pracovních příležitostí prostřednictvím automatizací procesů není definitivní. Automatizací totiž vzroste produktivita práce (by měla vzrůst), což vede k větší konkurenceschopnosti a možnosti expanze, čímž se naopak pracovní místa vytvářejí. Avšak je zde nespojitost jak časová, tak kvalitativní. Co se konkurenceschopnosti týče, Evropa obecně nemůže konkurovat zemím, kde mají nízké mzdové náklady. Její příležitostí je výroba s vysokou přidanou hodnotou, která je založena na dobře placených odbornících.

Vzdělávání

Navazuje na problematiku nezaměstnanosti. Je nutné aktivní politikou připravovat lidi na nové pracovní příležitosti. Zde platí heslo: “Nedávejte jim rybu, ale naučte je ryby chytat.” Vzdělávacími a rekvalifikačními programy, určenými jak pro mladé, tak pro starší občany, se obyvatelům umožní zajistit si nadále vlastními silami prostředky pro život na standardní úrovni. V rámci evropských projektů je vzdělávání, rekvalifikaci a zdokonalování věnována velká pozornost, neboť je to jediné řešení, jak čelit výše zmíněnému nespojitému vývoji pracovních příležitostí.

Regionální stabilita

Mezi regiony v EU (a pochopitelně i ve světovém měřítku) existují velké rozdíly ve vyspělosti. Globální ekonomika bude stabilní tehdy, budou-li stabilní jednotlivé regiony a budou-li zároveň na přibližně stejných úrovních. Jedině tak nebude docházet k migraci a koncentraci pracovní síly a kapitálu. Informační společnost se všemi svými možnostmi (virtualizace transakcí) může být dobrým “prostředkem”, jak vyváženosti regionů dosáhnout.

Hovoříme zde o informační společnosti jako o prostředku stability. Znamená to snad vybudovat informační společnost, abychom měli vyvážené regiony? Informační společnost vzniká ve své podstatě živelně. Není nikým řízena. Informační společnost pravděpodobně nevznikne tam, kde k tomu nejsou předpoklady – finance. V chudých regionech tudíž můžeme stěží očekávat vznik informační společnosti. Je tedy na nějakém subjektu, aby do informační společnosti zahrnul i chudší regiony? Ano, ale jen vytvořením nezbytných prostředků – jakési živné půdy, na které by informační společnost mohla vyrůst.



13. Globální systémová integrace

Informační společnost nevznikne ze dne na den. Rovněž není jevem současným. Ale je nutné si uvědomit, že trend masového nasazování prostředků IT je zřejmý a těžko se dá zastavit. Jde o přirozený vývoj společnosti. Tak jako kdysi vznikaly státy a byla definována pravidla morálky (právo, legislativa) jako reakce na neukázněnost a nepředpokládaný vývoj, tak je nutné dnes vytvářet prostředí (technologické, právní…) pro nastupující novou kvalitu v civilizaci.

Informační technologie “zmenšují” svět – vytváří tzv. butterfly effect . V budoucnu bude čím dál více vše souviset se vším – “mávnutí křídla motýla může mít velký vliv na dění někde úplně jinde”. Zároveň nesmíme opomenout i opačné působení. Globálním sblížením dochází k rychlejšímu vývoji IT.

Systémový integrátor pro GIS

Jak jsme ukázali na začátku textu, integraci na globální úrovni můžeme považovat za další fázi vývoje systémové integrace. Rozsah vznikajícího systému je však natolik veliký, že neexistuje jediný subjekt, který by tuto systémovou integraci zajistil. Nicméně je na vedení Evropské unie (hovoříme-li pouze o Evropě z pohledu kandidátské země pro vstup do EU), aby hrála roli garanta této SI. Je zřejmé, že místně budou vznikat proprietární projekty. Pokud se budou držet standardů a nařízení EU, jsou vítány. Bez takových projektů by dokonce nebyla geneze globální informační společnosti možná. Instituce Evropské unie musí zabezpečit určitý rámec, který je “živným prostředím”, v němž se může pružně rozvíjet elektronické podnikání, elektronická administrativa apod. Zároveň je nutné směrovat vývoj a zkoušet nové technologie jako prostředky pro GIS. Stanovení rámce je zcela v kompetenci institucí EU (evropské zákony, standardy), zatímco na směrování a vývoji se podílí s podnikovou a vědeckou sférou (zadávání a financování projektů).

Jelikož jde o propojování nezávislých subjektů, integrace s globálně platnými pravidly je skutečně nutná. EU úzce spolupracuje i s jinými mezinárodními organizacemi, ať už nadstátními (např. OECD…) či průmyslovými (např. WTO, WIPO, EUROBIT, HLSG…) a nezávislými poradními organizacemi (např. Information Society Forum…). Rozeběhnuté i připravované projekty mají řešit otázky týkající především legislativy, daní a cel, sociální problematiky, regionů, podpory malých a středních podniků jako strategických subjektů, infrastruktury…

Kdo tvoří globální strategii a informační strategii pro GIS?

Zájmové skupiny

Jak vyplynulo z předchozího textu, neexistuje jediný systémový integrátor globální komunikační infrastruktury. Neexistuje však ani jediný subjekt, který by tvořil nějakou panglobální strategii a od ní odvozenou informační strategii. Ve světě je možné nalézt mnoho typů subjektů, které definují a prosazují své zájmy. Světové a mezinárodní organizace by měly sledovat jednotlivé zájmy svých členů a na základě toho stanovovat svou vlastní strategii. Jak jsme se již zmínili, jejich úloha je spíše ve vytváření vhodného pracovního rámce. V podobné pozici jsou národní a regionální vlády, které však mají přímou odpovědnost za konkrétní území. Jejich úloha se bude postupně přesouvat na prosazování dohod z vyšší úrovně a na lokální podporu (v čemž je zahrnuto i prosazování místních zájmů).

V soukromém sektoru bychom měli rozlišit nadnárodní korporace a samostatně v nich sledovat banky a telekomunikační společnosti. Dalším typem subjektu, který je velmi sledován a podporován, jsou malé a střední podniky. Tyto firmy jsou dostatečně malé, aby byly relativně přehledně a efektivně řízené, a zároveň jsou natolik velké, že mohou zajistit světový prodej, jehož dveře se jim procesem globalizace otevírají.

A konečně je nutné brát zřetel i na jednotlivé obyvatele – střední a chudší vrstvy s rozlišením podle vyspělosti regionů. Obyvatelstvo by si mělo uvědomit přinejmenším jednu věc. Pokud nebudou mít přístup k celému světu, měli by se připravit na relativní snížení životní úrovně.

Je pochopitelné, že sami občané tento problém nevyřeší. Musí se jím zabývat alespoň regionální vlády. Ale jelikož je problém globálního charakteru, větší efekt by přineslo řešení z vyšších úrovní, přičemž úzká spolupráce s lokálními správami tím nemůže být zavržena, neboť je díky jedinečnosti regionů nutná. Při stanovování strategie jednotlivé subjekty vycházejí z předpokládaného vývoje a z očekávaného chování ostatních subjektů. Nadnárodní organizace (jako je OSN, EU, OECD) musí své postoje zveřejňovat a musí naslouchat ostatním zájmovým skupinám. Zároveň jednotlivé privátní subjekty určitým způsobem vyzrazují svou strategii, když vznášejí své požadavky.

Cíle EU v oblasti elektronického obchodu

Závěrem uvedeme stručné seznámení s cíli Evropské unie v oblasti elektronického obchodu - viz COM(97) 157. Prvním hlavním cílem je zajištění přístupu ke globálnímu trhu (nižší náklady díky konkurenčnímu prostředí, odstraňování bariér obchodu s IT, řešení kapacitních nedostatků, standardizace, uživatelsky přívětivá komunikace, ochrana osobních dat, …).

Druhým hlavním cílem je vytvoření vhodného regulačního rámce (důvěra v elektronický obchod, důvěrné informace, virtuální podniky, regulační rámec, elektronický platební styk).

Třetím cílem (resp.prostředkem) je podpora prostředí elektronického obchodu (důvěra u spotřebitelů v elektronické obchodování, informační a znalostní podpora středních a malých podniků, stimulace just-in-time business-to-business operací, vzdělávání k elektronickému obchodování (či lépe podnikání) již od základních škol, rekvalifikační programy.



14. Závěr

Tento článek ukazuje systémovou integraci jako nekončící proces týkající se všech subjektů společnosti, jehož počátky můžeme spatřovat v nedávné minulosti. Vyzdvihuje nutnost existence elektronického trhu (střetu elektronické nabídky a poptávky) jako prostředí globální integrace v oblasti podnikání, obchodu i státních služeb. Zároveň se snaží poukázat na příležitosti a rizika jednotlivých subjektů společnosti. Zabývá se změnami v chápání podniků a jejich řízení, vztahy zaměstnavatelů a zaměstnanců. Pozornost je dále věnována bankovnictví a platebnímu styku, které je nutno chápat jako strategické. Bez zajištění důvěryhodnosti elektronického vztahu by globální integrace pomocí veřejných komunikačních sítí nebyla možná. Článek se proto snaží dát pojednáním o certifikačních autoritách naději na bezpečnou komunikaci. Kapitolami o dopadech informační společnosti je v článku upozorněno na skutečně globální (nejen v geografickém smyslu) charakter nastávajícího trendu. Konečně je zmíněna i problematika systémové integrace nezávislých subjektů z různých úrovní společnosti v globálním měřítku.

¹ Pojem podnikání zde nechápeme pouze ve smyslu tvorby zisku, ale vztahujeme ho i na aktivity veřejné správy a na obchodní a pracovní aktivity občanů.