Úplná elektronizace hotovosti a její vliv na řízení peněžní zásoby a další makroekonomické oblasti

Ondřej Šlapák

slapak@vse.cz

slapak@slapak.cz

 

Katedra informačních technologií

Vysoká škola ekonomická v Praze

 

Abstrakt:

V tomto článku vyjdu z možností elektronických peněz, které nabízí technologie a trend globální informační společnosti (GISp), představím novou definici peněz jako takových a postupně přejdu k jednotlivým otázkám makroekonomie z pohledu totální elektronizace peněz ve smyslu přelití oběživa na účty bank. Oblastmi makroekonomie, které jsou tímto dotčeny, jsou monetární politika, model IS-LM, model AS-AD, inflace a nezaměstnanost.

 

Klíčová slova:

globální informační společnost, informační a komunikační technologie, peníze, elektronické peníze, řízení peněžní zásoby, IS-LM, AS-AD, inflace, nezaměstnanost

1. Elektronizace peněz

Jedním z trendů, který spoluvytváří globální informační společnost (GISp), je elektronizace všeho, co elektronizací neztratí svou podstatu. Podívejme se tedy na elektronizaci peněz.

V současnosti již vlastně nejde o nic nového. S penězi v elektronické podobě se setkáváme čím dál častěji. Mám samozřejmě na mysli peníze uložené na účtech bank. Pokud k bance přistupujeme například přes počítač připojený k Internetu či přes mobilní telefon nebo použijeme platební kartu, platbu provedeme bez toho, abychom se dotkli materiálu, kterým jsou peníze vyjádřeny. Řídíme pouze tok informací.

Totální elektronizace peněz – tedy stav, kdy přechod práva na disponování hodnotou peněz nezávisí na změně vlastnictví nosiče této hodnoty (informace) – může mít dvě podoby. Jednou je převedení veškerého materiálního oběživa na účty bank, druhou pak je vytvoření jakýchsi elektronických bankovek. Nejdříve objasním druhou podobu elektronických peněz a poukáži na některé relevantní problémy.

2. Elektronické bankovky

Elektronickými bankovkami[1] rozumím takové elektronické peníze, které jsou vyjádřeny ve své podstatě počítačovým souborem. Takové peníze mohou obíhat mezi ekonomickými subjekty nezávisle na bankách, stejně jako peníze papírové.

Elektronická bankovka je tedy záznam v paměťovém médiu, ze kterého musí být možné určit nominál bankovky, číslo bankovky a další data, která určí centrální banka. Centrální banka bude správcem tříd bankovek (použiji‑li terminologii objektového programování) a zároveň tvůrcem jednotlivých instancí. Pokud zůstanu u objektového přístupu, centrální banka dále definuje základní operace, které lze s penězi provádět a za které ručí (typicky platba). Centrální banka již nemusí definovat operace, které vymyslí kupříkladu obchodní banky. Takové operace mohou být pouze nástavbou nad základními operacemi centrální banky (jde o využití principů vrstvené architektury [VORJ92‑01]).

Jde-li o vlastnosti elektronických bankovek, bylo stanoveno několik požadavků, které musí splňovat [KLIV97‑01]:

·         Bezpečnost – kdokoliv penězi platí, chce mít pocit bezpečí. Potřebuje mít jistotu, že elektronickými bankovkami může zaplatit, nebo naopak, že je může bez obav přijmout.

·         Nepadělatelnost, nekopírovatelnost – elektronické bankovky nesmí být možné nakopírovat a posléze jimi zaplatit na několika místech (dvojí útrata).

·         Anonymita plateb – nesmí být možné na základě provedených platebních transakcí vypozorovat, kdo kde kdy prováděl jaké nákupy.

·         Platnost – elektronické bankovky pochopitelně musí být platné. Kdokoliv musí mít možnost kdykoliv zjistit platnost kterékoliv elektronické bankovky.

·         Nezávislost – elektronické bankovky musí být možné „provozovat“, tj. uchovávat a provádět s nimi transakce, nezávisle na fyzickém nosiči. Musí tak být možné např. mít peníze uložené doma na pevném disku osobního počítače, stejně tak jako v kartě mobilního telefonu, přičemž tyto peníze musí být možno ihned použít pro platbu, a to bez účasti dalšího subjektu, tzn. transakci jen mezi kupujícím a prodávajícím.

·         Dělitelnost – elektronické bankovky musí být možné rozměnit.

 

Bezpečnost je dnes, řekl bych, do jisté míry zajištěna asymetrickou kryptografií ([WWW-RSA-01] vysvětluje pojmy šifrování, soukromý klíč, veřejný klíč, elektronický podpis a další). Nezávislost na fyzickém nosiči je podle mého názoru otázkou standardizace. Požadavek dělitelnosti je dosažitelný definováním jednotlivých nominálů elektronických bankovek (tedy tříd – viz výše). Nepadělatelnost a nekopírovatelnost, anonymita plateb a platnost spolu úzce souvisí, o čemž pojednávám v dalších odstavcích.

2.1 Zamezení podvodnému jednání s elektronickými bankovkami

Začnu nejzávažnějším požadavkem, kterým je nepadělatelnost a nekopírovatelnost. Papírové bankovky lze kopírovat, přičemž výsledek je odlišný od originálu a za jistou dobu se podaří padělek odhalit. Kvalitní kopie zvládnou jen organizované skupiny podvodníků s příslušným vybavením. Papírové bankovky lze padělat také přímým tištěním (napodobení štočků), což je ještě složitější způsob. Naproti tomu elektronické bankovky, které budou vyjádřeny například jako soubor na pevném disku osobního počítače, zvládne zkopírovat i dítě. Výsledek je navíc nerozeznatelný od originálu. Zatím nebrání nic tomu, aby takový subjekt peníze použil k placení na více místech najednou. Zkopírování elektronické bankovky není znemožněno ani elektronickým podpisem centrální banky, která tak zaručí pravost bankovky. Padělatel totiž kopíruje celý záznam, což je právě bankovka podepsaná centrální bankou. Zkopírovaná elektronická bankovka je z tohoto pohledu pravá.

Lze nějak zabránit použití bankovky týmž subjektem vícekrát za sebou? Jedním ze způsobů je omezit požadavek nezávislosti na fyzickém nosiči a nechat elektronické bankovky ukládat jen v zařízeních, které umožní ochránit bankovku před jejím zkopírováním. Nejen že jde o oslabení požadavku, ale toto řešení není dostatečně účinné, neboť se brzy určitě najde někdo, kdo dokáže obejít softwarové či hardwarové zabezpečení zábrany kopírování, respektive někdo, kdo vytvoří takové zařízení, které kopírování umožní, což bude dnes pravděpodobně úspěšnější rozhodnutí s ohledem na komerční využití takového výrobku.

Jiným způsobem je zavedení jakéhosi dohlížitele[2] na platební styk. Ten zaručí, že jeden subjekt bankovku nepoužije dvakrát za sebou, tj. nepoužije ji tak, aby mezi tím nezměnila majitele. Tento přístup zároveň řeší i požadavek na ověření platnosti elektronické bankovky. Základní pravidlo je následující: Jestliže subjekt A zaplatí bankovkou subjektu B, nebude již moci tou samou (zkopírovanou) bankovkou následně zaplatit subjektu C.

Situaci ilustruje obrázek 1. Aby bylo možné zabránit kupujícímu subjektu v použití kopie elektronické bankovky, dohlížející subjekt musí vést evidenci, kdo momentálně danou elektronickou bankovku drží. Elektronická bankovka tudíž jako datový záznam musí obsahovat místo pro zaručenou identifikaci (certifikovaný elektronický podpis). Prodávající subjekt se při platební transakci dotáže (vše pochopitelně probíhá zcela automaticky přes nějaký standardní platební protokol) dohlížejícího subjektu, zda kupující je skutečně vlastníkem této elektronické bankovky. Pokud ano, prodávající bankovku přijme a dohlížející subjekt ve své evidenci zamění vlastníka bankovky. Pokud by kupující subjekt chtěl kopii bankovky udat u jiného prodejce, tento by si u dohlížejícího subjektu zjistil, že majitelem bankovky je již někdo jiný. Bankovku by tedy nepřijal a dohlížející subjekt by právem mohl podat trestní oznámení na kupujícího z důvodu padělání bankovky.

obrázek 1 – kontrola platnosti bankovky

Možnosti zabezpečení elektronických bankovek

Situace je však složitější. Následující body ukazují různé možnosti zabezpečení elektronických bankovek (viz též ilustrace jednotlivých bodů – obrázek 2):

1.         Elektronická bankovka je pouhým datovým záznamem.

·         Následkem je naprostá anarchie. Kdokoliv si podle standardu vytvoří bankovku, se kterou neomezeně platí.

2.         Elektronická bankovka je podepsána centrální bankou.

·         Následkem je rovněž anarchie, kdokoliv si vytvoří kopie existujících bankovek, se kterými neomezeně platí.

3.         Elektronická bankovka je podepsána centrální bankou, je rozšířena o identifikaci momentálního držitele a dohlížející subjekt vede evidenci držitelů bankovek.

·         Zde již nedojde k dvojí útratě téže bankovky jedním subjektem (viz výše).

·         Nicméně je možné, aby se kdokoliv pokusil zaplatit kopií (tedy provést již druhou transakci s jednou bankovkou) pod cizí identifikací, a tak nevinnou osobu záměrně dostal do problémů.

·         V tomto případě ani není zabráněno krádežím elektronických bankovek (u někoho si zkopíruji bankovky a zaplatím jimi dříve než právoplatný držitel).

·         Přidání jiné osobní identifikace k bankovce je pro provedení platby neúčinné – dohlížitel by při platební transakci zjistil, že právoplatným majitelem je někdo jiný. Může to však vést ke zkompromitování jiné osoby (viz druhá odrážka).

4.         Elektronická bankovka je podepsána centrální bankou, dále momentálním držitelem bankovky, je doplněna o veřejný klíč[3] jejího držitele (slouží i jako identifikace) a dohlížející subjekt vede evidenci držitelů bankovek.

·         Následky jsou jako v předchozím bodu, vyjma možnosti připojení jiného veřejného klíče.

·         Připojení jiného veřejného klíče může mít za cíl zkompromitovat osobu, která je jeho vlastníkem. Protože však je na první pohled jasné, že se na tento podvod přijde při první platební transakci, odpovědné orgány by měly případ posoudit jako konspiraci třetí osoby a subjekt, který se stal obětí, nestíhat.

5.         Elektronická bankovka je podepsána centrální bankou, je rozšířena o identifikaci momentálního držitele (veřejným klíčem) a dohlížející subjekt vede evidenci držitelů bankovek, dohlížitel navíc on-line kontroluje autentizaci kupujícího.

·         Je zabráněno dvojí útratě.

·         Je znemožněno platit kradenou bankovkou. Pokud někdo odcizí bankovku, výměna veřejného klíče za svůj mu k provedení platby nepomůže, neboť dohlížitel zjistí, že bankovka patří někomu jinému. Pokud by delikvent předložil kradenou bankovku s původní identifikací (kterou je v tomto případě veřejný klíč právoplatného držitele bankovky) prodávajícímu, autentizační procedura by ukázala, že delikvent nezná odpovídající soukromý klíč k předkládanému veřejnému klíči. Dohlížitel i prodávající by tedy transakci odmítli.

·         Problém se záměrnou dvojí útratou či záměnou veřejného klíče s cílem kompromitace jiné osoby (ať už původního držitele či někoho jiného) zde řeší právě autentizační procedura. Delikvent při platbě k bankovce podstrčí cizí veřejný klíč, ke kterému však nezná odpovídající soukromý klíč. Transakce tedy nemůže být provedena a nemůže ani dojít k dalšímu podvodnému jednání.

6.         Poslední možnost je rozšířením bodu čtyři o proceduru autentizace.

·         Tato možnost nepřináší oproti bodu pět další přidanou hodnotu. Protože komunikace kupujícího s prodávajícím musí být do jisté míry bezpečná, elektronickému podpisu ze strany kupujícího i prodávajícího se nevyhneme, i když to bude v trochu jiném kontextu než přímo platba.

 

obrázek 2 – ilustrace možností zabezpečení bankovky

2.2 Platební transakce

V jednom z předchozích odstavců jsem zdůraznil, že jde o transakci. Je nutné, aby při dotazu prodávajícího na vlastníka elektronické bankovky došlo k uzamčení záznamu elektronické bankovky u dohlížejícího subjektu. Tak nebude možné, aby kupující nakupoval na více místech současně.

Pro zabezpečení samotné elektronické bankovky je podle mého názoru nejvhodnější varianta pátá, kdy je bankovka podepsaná centrální bankou, k záznamu je přidán veřejný klíč držitele jako jeho identifikace, přičemž držitel se při předložení bankovky autentizuje.

Konkrétně proběhne transakce v nástinu následovně:

1.         Předložení bankovky prodávajícímu.

2.         Prodávající zahájí komunikaci s dohlížitelem s požadavkem na převod vlastnictví bankovky. To je okamžik pro uzamčení záznamu bankovky u dohlížitele. Dohlížitel obdrží číslo bankovky, veřejný klíč kupujícího a veřejný klíč prodávajícího.

3.         Dohlížitel podle veřejného klíče připojeného k bankovce zjistí, zda daná bankovka je stále ve vlastnictví osoby s uvedeným veřejným klíčem. Pokud ne, transakce se neprovede.

4.         Dohlížitel vyšle prodávajícímu unikátní zprávu určenou pro kupujícího, který ji musí podepsat soukromým klíčem.

5.         Kupující podepíše zprávu od dohlížitele a pošle mu přes prodávajícího zpět již jen podpis té zprávy.

6.         Dohlížitel podle veřejného klíče připojeného k bankovce zjistí, zda kupující je skutečně vlastníkem dané bankovky. Pokud není, dohlížitel transakci odmítne.

7.         Pokud ano, je to signál ke změně vlastnictví bankovky – dohlížitel změní ve své evidenci veřejný klíč kupujícího na veřejný klíč prodávajícího. Transakce končí.

 

Otázkou zůstává, jak tuto transakci propojit se samotným aktem přechodu vlastnictví kupované věci, i když jde třeba „jen“ o elektronické zboží. Realita platby elektronickou hotovostí je navíc složitější. Kupující totiž nemusí mít přesný elektronický obnos. V tom případě mu tedy prodávající bude muset něco vrátit. Výše uvedený popis transakce bude složitější. Kupující předloží všechny elektronické bankovky určené k platbě, jejichž záznamy se u dohlížitele uzamknou. Následně proběhne kontrola pro všechny tyto bankovky. Po potvrzení totožnosti a oprávněnosti kupujícího bankovkami zaplatit je dále nutné stejným způsobem připravit pro převod částku, kterou prodávající vrací kupujícímu – prodávající dohlížiteli předloží identifikace bankovek pro vrácení kupujícímu, po čemž dojde k uzamčení jejich záznamů. Potvrdí jejich vlastnictví. Potom může dojít k převodu bankovek od kupujícího k prodávajícímu a naopak. Transakce končí.

2.3 Oslabení požadavků na elektronické bankovky

Nezávislost

Nezávislost elektronických bankovek je oslabena ve smyslu nutné kontroly dvojí útraty třetím subjektem. Aby celá ekonomika nebyla závislá na jednom subjektu, je možné pro kontrolu dvojí útraty zajistit systém, který bude požadavky na ověření distribuovat mezi více dohlížitelských subjektů podléhajících centrální bance. Nabízí se, aby jednotlivými kontrolory nižší úrovně byly obchodní banky. Ty by ovšem měly zakázáno s bankovkami, které evidují, obchodovat. Dále lze aplikovat některý systém certifikačních autorit a/nebo speciální síťový dokumentový systém, konkrétně pak například systém Askemos (viz www.askemos.org, [WITJ02-01]), ve kterém by bankovka existovala jako samostatný dokument podepsaný centrální bankou, ke kterému by se přistupovalo se zvláštními právy (jako např. stažení z oběhu a zaplacení). Jde však o ožehavou problematiku a subjekty provozující takový síťový systém by musely být enormně spolehlivé, nebo by jich muselo být tolik, aby se nepodařilo vytvořit významnou koalici, jež by narušila důvěryhodnost celého systému.

Anonymita

Abychom mohli diskutovat ztrátu anonymity během platby elektronickými bankovkami, je nutné zopakovat základy elektronické identifikace. Ponechme však stranou otázky kolem samotné nákupní transakce z pohledu obchodního/občanského práva, utajení komunikace apod.

Předpokládejme, že kupující subjekt má u vybrané certifikační autority ověřený pár šifrovacích klíčů [soukromý - SK; veřejný - VK]. Veřejný klíč jako takový neobsahuje žádná data, ze kterých by se dala přímo odvodit osobní identifikace (poukázání na konkrétní osobu). To lze pouze z certifikovaného veřejného podpisu, který se skládá z údajů označujících danou osobu, veřejného klíče této osoby a celé je to podepsané certifikační autoritou. Příjemce certifikovaného veřejného podpisu si tak může být jist (důvěřuje-li dané certifikační autoritě), že daný veřejný klíč patří uvedené osobě, která vlastní odpovídající soukromý klíč.

Pošle-li kupující prodávajícímu, respektive dohlížiteli, pouze svůj veřejný klíč, jeho příjemce z něho nepozná o fyzické identitě kupujícího nic. V podstatě to však není překážkou převodu vlastnictví elektronické bankovky. Tak jako dnes je prodávajícímu u pultu vlastně utajeno, komu zboží prodal a kdo mu za ně dal peníze, bude tomu tak i s elektronickými bankovkami.

Dohlížitel rovněž nemá potřebu zjišťovat osobní identitu kupujícího ani prodávajícího (nestanoví-li mu to zákon za povinnost). Vychází z toho, že každý subjekt má někde svůj veřejný klíč certifikovaný. Ve své evidenci pouze vede přiřazení určitého veřejného klíče k určité bankovce. Jestliže někdo používá necertifikovaný veřejný klíč, je to jeho problém. Jeho vlastnictví prokáže znalostí odpovídajícího soukromého klíče. Vystavuje se však riziku (ač malému), že daný veřejný klíč bude používat i někdo jiný.

Pokud zákon nestanoví jinak, certifikace veřejného klíče pro účely platby elektronickou bankovkou není nutná. Pomůže ale při sporech o vlastnictví klíče v případě, kdy se někomu podaří soukromý klíč zjistit.

Výše uvedené tvrzení, že příjemce veřejného klíče z něj nepozná o jeho vlastníkovi nic, nebude platit tehdy, pokud je klíč certifikovaný a pokud certifikační autorita sděluje (zdarma či za úplatu – ovšem podle jejích veřejných pravidel) údaje o vlastníkovi veřejného klíče. Aby se tento vyvaroval možného „vyzrazení“ své identity při platbě, může, jak bylo řečeno, používat veřejný klíč necertifikovaný, nebo zvolí takovou formu certifikace veřejného klíče, která smluvně sdělení osobních údajů třetí osobě zakazuje.

Anonymita při placení elektronickou bankovkou tedy nemusí být oslabena.

3. Elektronizace oběživa převodem na bankovní účty

Druhá koncepce elektronických peněz zcela opouští pojem oběživa, byť v elektronické podobě. Předpokládá, že všechny peníze jsou uloženy na účtech bank. Zároveň vyžaduje, aby fungoval takový platební systém, který umožní všem ekonomickým subjektům penězi uloženými na běžných bankovních účtech jednoduše a bezpečně platit.

Na elektronické peníze ve formě peněz na bankovních účtech lze aplikovat stejné požadavky, jako na elektronické bankovky.

Bezpečnost, nepadělatelnost, nekopírovatelnost

Bezpečnost peněz na účtu závisí na bezpečnostní politice banky a na naší opatrnosti. Stejně jako v předchozím případě zde problém nevidím, vhodná technologie existuje. Nepadělatelnost a nekopírovatelnost splývají s bezpečností. Protože neexistuje platidlo samo o sobě, nelze jej padělat ani zkopírovat, což je výhodou. Analogií je zde pokus o získání neoprávněného přístupu k cizímu účtu či prezentace nepravdivé platby, což jak jsem již uvedl, souvisí s otázkou bezpečnosti. Kontrola platnosti peněz zde rovněž pozbývá smyslu, neboť nelze zkontrolovat platnost něčeho, co neexistuje. Klienti banky se mohou pouze z výpisu z účtu přesvědčit, zda peníze na účtu mají. Dělitelnost je v této koncepci elektronických peněz dosažitelná velmi pohodlně. Nezáleží na definici nominálů.

Nezávislost

Srovnám-li tuto koncepci s předchozím případem, vidím jistou podobnost. V koncepci elektronické bankovky dohlížitel při platbě mění vlastnické právo bankovky z jednoho subjektu na druhý. V koncepci, kdy jsou veškeré peníze uloženy na bankovních účtech, při platbě rovněž dochází ke změně vlastnictví peněz. Záměrně již neříkám změna vlastnictví bankovky, protože v této koncepci jde jen o převod částky, což je abstraktní pojem, nikoliv o převod bankovky, což je pojem konkrétní, i když je bankovka elektronická. (Převod vlastnictví peněz je klasickým převodem z účtu na účet.) Z tohoto pohledu není nezávislost platební transakce na třetí osobě, jako jeden z požadavků na elektronické peníze, plusem pro žádnou koncepci.

Anonymita

Nevýhodou koncepce peněz na účtu může být ztráta anonymity. Na rozdíl od vztahu s dohlížitelem (v koncepci elektronické bankovky) je vztah s bankou neanonymní. Banky mají přehled o všech transakcích, které jejich klienti provedli. Zbývá se jen spolehnout, že banky tato data nezneužijí.

Ochranu soukromí vůči prodávajícím lze zajistit pseudonymem. Každý klient může mít u své banky pseudonym. Tento pseudonym je pro běžné platby dostačující. Banka vůči ostatním bankám ručí za to, že osoba schovaná za pseudonymem je důvěryhodná. Klient tak zůstane schován před prodávajícím i jeho bankou. Prodávající sice nezůstane schován klientovi, neboť ten požaduje prodávajícího znát, ale již zůstane schován bance kupujícího. Pokud však mají kupující i prodávající účet u stejné banky, lze se dále spolehnout již jen na zmíněnou důvěryhodnost banky.

Výhoda existující infrastruktury

Výhodou oproti elektronickým bankovkám je fakt, že forma elektronických peněz na bankovních účtech již do značné míry existuje. Dnes běžně provádíme bezhotovostní platby. Snad všechny významné banky poskytují elektronické bankovnictví, ať už s přístupem přes Internet nebo mobilní telefon. Na Internetu se setkáváme s několika platebními systémy (v ČR služby eBanky, Monetka, Platba.cz, I like Q atd.[4]). Problém není tedy v nedostatku nástrojů, ale v roztříštěnosti přístupů a řešení postavených na standardech.

V tomto ohledu bych rád apeloval na banky, aby spojily své síly a dospěly k jednotnému řešení platebního systému, který umožní globálně (v ČR) provádět interaktivní nákupy zboží a služeb na dálku i osobně, ale vždy s „dálkovou platbou“. Není vůbec potřeba, aby banky poskytovaly klientům jednotné rozhraní. Každá banka nechť provádí autentizaci klienta svým způsobem. Důležité je, aby klient mohl bezpečně přímo ze svého účtu (nikoliv z nějakých peněženek, se kterými je spojeno další úsilí o jejich správu) provést platbu tak, že její příjemce se o provedení platebního příkazu dozví téměř okamžitě, i když má účet u jiné banky. Pro uzavření obchodu totiž prodávajícímu stačí jakýsi příslib, že peníze od kupujícího obdrží. Bankovní aplikace by pak měly vedle skutečného stavu účtu vypisovat i peníze na cestě – tedy ty, které klient již poslal, ale které dosud nebyli na účet připsány. Přestože s těmito penězi nelze disponovat, jde o informaci, že kupující zaplatil.

Z hlediska informačního systému jde v podstatě o integraci další aplikace či úpravu stávajících aplikací tak, aby banky mohly vzájemně informaci o provedení platby komunikovat a aby každá banka mohla údaje o této platbě pro daný účet vést (tedy i zobrazovat) odděleně od skutečného stavu. Technicky je tato záležitost proveditelná. Tento způsob vzdálené platby může pohodlně nahradit složitější cestu, kterou prosazují karetní společnosti (např. VISA se svým 3D Secure). Ve skutečnosti platební karty nejsou vůbec potřeba. Protože se Česká republika v dohledné době stane členem Evropské unie, aplikace výše uvedeného konceptu řešení by měla být zvažována právě v rozměrech EU.

4. Nová definice peněz

V předchozích odstavcích jsem hovořil o penězích s předpokladem implicitní – praktické znalosti pojmu peníze. Během svého přemýšlení o možnostech vyjádření elektronických peněz jsem však zjistil – a vyjadřuje to koncepce elektronických peněz pouze na účtech bank, že peníze nepotřebují být v oběhu a nepotřebují být vyjádřeny hmotou. Než vyložím novou definici peněz, stručně zde pro ilustraci (nikoliv samoúčelně) reprodukuji historický vývoj peněz a uvedu stávající definice peněz.

4.1 Historický vývoj peněz a jejich funkce

Peníze jsou nástrojem obchodu. Obchod vznikl tehdy, když se lidé začali specializovat na to, co umí lépe než ostatní. Své výrobky pak navzájem směňovali. Situace byla problematická jednak z hlediska neustálé přítomnosti hmoty zboží[5], jednak z hlediska vyjádření hodnoty jednoho předmětu v hodnotách předmětů, za které se směna prováděla. Snad to byla lidská lenost – matka vynalézavosti, která lidstvu předepisovala používat pro směnu především takové předměty, které jsou především vzácné (tj. nikdo k danému předmětu nemůže přijít „jen tak“), stálé (neopotřebovávají se) a dělitelné. Jako peníze se na dlouhou dobu osvědčily drahé kovy. Zavedení speciálního předmětu pro platby – peněz – podstatně zjednodušilo obchod. Další vývoj pak směřuje k penězům papírovým a konečně k penězům elektronickým, které se v koncepci peněz uložených na účtu vlastně z rukou lidí vytrácejí, avšak neztrácejí své funkce. Podrobněji lze nastudovat v [REVZ96-01].

Funkcemi, které peníze mají, jsou:

·         Prostředek směny – jak jsem popsal výše, peníze jsou aktivum[6], které je všeobecně používáno pro placení za zboží a služby.

·         Zúčtovací jednotka – v penězích lze vyjádřit cenu zboží či služby, což je v podstatě ekonomická i sociální veličina převádějící hodnotu všeho zboží a služeb na společného jmenovatele.

·         Uchovatel hodnoty – za stejné peníze (v širším slova smyslu – tedy i termínované vklady apod.) si koupíme stejné množství zboží dnes i po uplynutí nějakého času (zjednodušeně řečeno).

4.2 Pragmatická definice peněz

V [REVZ96-01] je uvedena definice teoretická a empirická. Teoretická definice peněz říká, že „za peníze v tom nejobecnějším vymezení lze teoreticky považovat jakékoliv aktivum, které je všeobecně přijímáno při placení za zboží a služby nebo při úhradě dluhu“. Empirická definice peněz naopak peníze popisuje z pohledu vývoje makroekonomických veličin, jejichž hodnota se podle množství peněz v oběhu vyvíjí: „Nejlepším vymezením peněz je to, které předpovídá vývoj těch proměnných, jež by peníze měly vysvětlit.“ K tomu jsou konstruovány takzvané měnové agregáty (viz dále).

Nyní se vrátím k počátkům obchodu. Lidé si mezi sebou vyměňovali zboží, které sami vyrobili. Za toto zboží získali jiné zboží. V nejjednodušším případě obě strany směny získaly to, co potřebovaly. Uspokojily tedy svou potřebu. Předmět, který jednotlivec nabízel, ho stál určité úsilí. Fakt, že za něj získal něco jiného, svědčí o užitečnosti jeho úsilí pro někoho dalšího, globálně pro společnost. V dobách barteru (což je výraz právě pro směnný obchod) člověk za své úsilí získal potřebnou věc ihned (upustím-li od složitějších variant, kdy se ke kýženému předmětu dostal až po provedení několika směn). Po „zavedení peněz“ může člověk svůj výrobek společnosti předat (prodat) v jeden moment, zatímco vyzvednout si (koupit) jiný předmět může později. Toto je projev funkce peněz jednak jako prostředku směny, jednak jako prostředku uchování hodnoty.

Zároveň však je možné peníze označit za právo čerpat určitou hodnotu ze společnosti. Peněžní suma je údaj o tom, kolik kdo udělal pro společnost a kolik tedy od ní může požadovat zpátky. Pojem peníze je tak veličina označující množství a význam lidské práce pro společnost. Toto označuji za novou, pragmatickou definici peněz, která však neruší dosavadní definice, jen je doplňuje a slouží jako východisko pro opuštění peněz vyjádřených materiálem.

V tomto pojetí mzdu považuji za uznání výkonu pro společnost a platbu za zboží uplatnění nároku vyplývajícího z přecházejícího výkonu. Naopak půjčka je závazek do budoucna společnosti přinášet více než od ní získávat, neboť momentálně od ní beru více, než jsem jí dal.

4.3 Dematerializace peněz a speciální úloha bank

Peníze v hmotné podobě představují jakýsi přenositelný certifikát o výkonech pro společnost. Pokud zůstanu u definice peněz jako práva k čerpání hodnoty od společnosti, pak je vyjádření práva cestou hmoty anachronismus, jestliže existují takové prostředky, které umožní jednak právo člověka bezpečně evidovat, jednak mu je kdykoliv využít. Je rovněž zbytečné spravovat i právo volně obíhající a vyjádřené elektrickými impulsy, což považuji za hybridní (zde v pejorativním významu) řešení. V tomto směru jsem zastáncem outsourcingu (outsourcing viz [BRUT98-01]) správy práv k čerpání hodnot od společnosti. Poskytovatelem v tomto pojetí pak budou samozřejmě banky, protože práva čerpat hodnoty od společnosti jsou prakticky datové záznamy, které běžně nazýváme a používáme jako bankovní účty. Rozhodně nemám v úmyslu nastolovat nějaký obecně používaný termín místo peněz. Pouze v tomto článku potřebuji rozlišit peníze chápané dnes – tedy oběživo, hotovost, kterou si mohu uložit v bance – a peníze chápané nově – (nematerializovaná) práva k čerpání hodnot od společnosti.

Banka tedy fakticky bude ručit, že daný subjekt (klient) má ještě právo od společnosti čerpat hodnotu vyjádřenou výší jeho konta v peněžních jednotkách. Při platbě pak převedou tato práva (peníze) z účtu kupujícího na účet prodávajícího. Jak jsem již napsal, nejde funkčně o nic nového, jde jen o reformulaci stávající situace podle nového pojetí. Pokud možnosti platby převodem z účtu na účet budou plně vyhovovat běžnému životu, nebude zapotřebí hotovostního oběživa, a to ani v elektronické podobě (což odpovídá koncepci elektronických peněz ve formě elektronické bankovky – viz výše).

5. Vliv koncepce peněz pouze na účtech bank na monetární politiku

Úkolem centrální banky jako vykonavatele monetární politiky je především zachovat rovnováhu na trhu peněz s ohledem na další trhy (trh zboží a služeb a trh obligací), ekonomický růst, zaměstnanost a případně další oblasti. Rovnováha na trhu peněz je výsledkem střetávání poptávky po penězích s nabídkou peněz. Jak se nabídka a poptávka peněz změní v koncepci elektronických peněz uložených pouze na účtech bank? Co může centrální banka dělat?

5.1 Poptávka po penězích

V [REVZ96-01] je uveden přehled jednotlivých modelů poptávky po penězích. Všechny mají společný ten fakt, že předpokládají, že ekonomické subjekty drží peníze z důvodu uskutečnění platebních transakcí. Některé modely sice tuto myšlenku jako primární mají jen částečně (např. keynesovký model zohledňující motiv spekulace), nicméně i zde nakonec peníze hrají roli platidla, a to za dluhopisy, případně za spotřební zboží jako alternativa uspokojení celkových potřeb ekonomických subjektů. Důležitý pro posouzení změny poptávky po penězích je však následující myšlenkový tok.

Jestliže je technologicky zaručena funkčnost peněz uložených na běžném bankovním účtu stejná jako hotovostního oběživa (především možnost použít je ihned k placení), potom všechny uvedené modely poptávky po penězích zůstanou nezměněny. Pokud některý model pracuje s pojmy hotovostní oběživo a vklady na běžných účtech, tyto pojmy v koncepci peněz pouze na účtech bank splynou, a to bez následků v logice modelu.

5.2 Nabídka peněz

Nabídkou peněz v současnosti lze rozumět souhrn všech disponibilních likvidních aktiv – tedy nabídku peněz, které lze okamžitě použít k placení. Logicky to jsou hotovostní peníze a peníze uložené na běžných účtech. Zahrnují se sem také cestovní šeky, ale od těch budu nadále abstrahovat.

Kdo nabízí hotovostní oběživo? Je to centrální banka, která jako jediná má v dané ekonomice právo tisknout a vydávat do ekonomiky další hotovostní peníze. Bezhotovostní peníze vydávají i obchodní banky, jak pro názornost ukážu dále.

Na uvedeném obrázku (obrázek 3) vidíme, jak se změní vztahy mezi centrální bankou, obchodními bankami a nebankovními subjekty. Z bilance centrální banky (viz tabulka 1) zmizí v koncepci peněz pouze na účtech bank položka hotovostní oběživo (stejně tak jako u bilance obchodních bank, kde je však pochopitelně vedeno na straně aktiv), neboť nebude existovat a nebude možné jej ani emitovat (šipka A). Nebankovní subjekty budou provádět platby mezi sebou (B) jen prostřednictvím bank (převody z účtu na účet – D). Nebudou tedy moci do bank ukládat hotovost (C), budou pouze dávat příkazy k úhradě apod. Obdobně výběr hotovosti (F). Banky i nadále drží část depozit ve formě rezerv, z nichž část deponují u centrální banky. Zda uložení rezerv u centrální banky bude mít větší význam odvodím níže.

Hotovostní oběživo zmizí z bilance centrální banky jako položka, obsahem se přemění v rezervy bank. Jistě tato změna neproběhne skokem. Stahování hotovosti z oběhu musí být prováděno postupně, aby centrální banka stačila reagovat (viz níže) na vývoj ekonomiky. Pravděpodobně nikdy nedojde k programovému startu stahování bankovek s cílem zrušení hotovostního oběživa. Vše bude probíhat (a vlastně již probíhá) evolučně s cílem bojovat proti praní špinavých peněz a minimalizovat transakční náklady spojené s hotovostí. Proto tlaky na změnu ekonomických veličin nebudou tak velké, jak by se mohlo zdát z výkladu v dalších částech článku.

obrázek 3 – jak se změní vztahy s centrální bankou

 

Aktiva

Nakoupené cenné papíry

Poskytnuté domácí úvěry

Poskytnuté zahraniční úvěry

Rezervy cizích měn

Zlaté rezervy

Ostatní

Pasíva

Hotovostní oběživo v rukou nebankovních subjektů (NE v PŘÍPADĚ VŠECH PENĚZ NA ÚČTECH BANK)

Rezervy bank

Vládní vklady

Vklady zahraničních subjektů

Vlastní kapitál

Emise vlastních cenných papírů

Ostatní

 

tabulka 1 – základní bilance centrální banky

Emise bezhotovostních peněz, multiplikace depozit

Emise bezhotovostních peněz je, jak jsem naznačil, i v rukou obchodních bank. Jistě známým odborným termínem je multiplikace depozit. V jednoduchosti lze pro úplnost multiplikaci depozit připomenout následovně (viz též [REVZ96-01]). Předpokládejme prvotní navýšení rezerv obchodní banky. To může být způsobeno například odkupem pokladničních poukázek centrální bankou od obchodní banky. Banka má v tuto chvíli přebytečné rezervy, které se rozhodne alokovat do poskytnutých úvěrů. Subjekty, které si tyto úvěry pořídí, hotovost uloží u jiné banky, nebo utratí za zboží a služby. V druhém případě peníze do jiné obchodní banky uloží třetí subjekt (u kterého byly nákupy provedeny). Obchodní banky, u kterých byly tyto peníze uloženy, nyní mají rovněž přebytek rezerv (část z depozit uloží u centrální banky jako povinné rezervy), které použijí pro tvorbu dalších úvěrů. Celé kolečko se opakuje do té doby, dokud je co rozpůjčovat a dokud si ekonomické subjekty půjčují. V ekonomice se tak vytváří bezhotovostní peníze.

K zahájení multiplikace vkladů dnes dochází nejen díky navýšení rezerv banky z operací s centrální bankou, ale také uložením hotovosti u banky. Zdá se, že v koncepci peněz pouze na účtech bank bude méně docházet k multiplikaci depozit, protože zmizí vklady hotovosti. Opak je však pravdou, protože přeměna bezhotovostních peněz v hotovost je jen oddálení koloběhu multiplikace. Dojde tedy k jeho zrychlení.

Pojednání o právu centrální banky vytvářet nová práva k čerpání hodnot od společnosti (podle předloženého koncepce neexistence hotovostního oběživa) a porovnání emise centrální bankou a obchodními bankami uvádím níže v souvislosti s nástroji centrální banky.

5.3 Řízení peněžní nabídky

Jakým způsobem tedy bude v koncepci peněz pouze na účtech bank ovlivněno samotné řízení peněžní nabídky? Jak je známo, množství peněz v oběhu má přímý vliv na stabilitu cenové hladiny, tedy na kupní sílu peněz. Pokud je v ekonomice příliš mnoho peněz, ekonomické subjekty za ně chtějí nakoupit více zboží a služeb. Pokud však tato zvýšená poptávka není saturována zvýšením nabídky, dojde ke vzrůstu cen, čímž se oslabí kupní síla peněz (za více peněz si pak koupíme stejné množství zboží a služeb, jako dříve). Protože obchodní banky sledují svůj cíl tvořit zisk (za splnění omezení likvidity, kapitálové přiměřenosti atd.), není v jejich zájmu omezovat realokaci depozit a omezit tak multiplikaci vkladů. Řízení peněžní nabídky jako celku je úloha centrální banky.

Pro potřeby řízení monetární politiky jsou zavedeny měnové agregáty. Měnový agregát představuje „souhrn peněžních prostředků s jistým stupněm likvidity“ ([REVZ96‑01]). Likviditu vysvětluji jako schopnost být použit k placení. Stupeň likvidity pak znamená čas, který uplyne od okamžiku vzniku požadavku na použití prostředku k placení ke změně formy v plně likvidní.

M1 je označení pro agregát s nejvyšším stupněm likvidnosti – tj. likvidní – a jde o již zmíněnou peněžní zásobu, tedy nabídku peněz (někdy se uvažují i širší agregáty obsahující navíc i méně likvidní aktiva; zde postačí M1). Skládá se z hotovostního oběživa (H), vkladů na běžných účtech (BÚ) a cestovních šeků, od kterých budu dále abstrahovat:

rovnice 1:                       

V koncepci peněz pouze na účtech bank však neexistuje žádná hotovost. Agregát M1 tedy bude roven sumě prostředků na běžných účtech:

rovnice 2:                       

Běžné účty ale nejsou pod přímým vlivem centrální banky, neboť jde o pasiva obchodních bank a aktiva vkladatelů. V současnosti, kdy M1 obsahuje hotovostní oběživo, je vliv centrální banky na peněžní zásobu alespoň částečný. Podle nového vztahu (rovnice 2), se však zdá, že centrální banka přímou vládu nad peněžní zásobou ztrácí.

Neztrácí však nepřímou kontrolu. Centrální banka využívá veličiny nazvané měnová báze (MB), která zahrnuje hotovostní oběživo (H) a rezervy bank (R).

rovnice 3:                       

Rezervami bank rozumějme jednak prostředky obchodních bank uložené na účtech centrální banky, jednak prostředky uložené ve vlastních trezorech a pokladnách. Zavedení této veličiny je na místě, neboť hotovostní oběživo se lehce přelévá v rezervy bank a naopak. Dohromady však vykazují relativně stabilní hladinu. Navíc, obě složky měnové báze má centrální banka ve své bilanci na straně pasív (tabulka 1).

Jinými slovy, dnes centrální banka ovlivňuje množství peněz v oběhu (v držení nebankovních subjektů) a rezervy bank. Když všechny peníze budou uloženy na účtech u bank, lze triviálně odvodit, že potom centrální banka může ovlivňovat pouze rezervy bank, jež ve skutečnosti reprezentují veškerá práva k čerpání, která nebyla alokována a která jsou tedy k dispozici.

rovnice 4:                       

Poznámka: Nealokovaná práva k čerpání

Z pohledu jedné obchodní banky realokovaná práva k čerpání existují, z makroekonomického pohledu se realokovaná práva k čerpání jinde objevují jako nealokovaná, disponibilní (viz multiplikace depozit).

 

Nástroje centrální banky

K řízení peněžní zásoby přes měnovou bázi centrální banka využívá nástrojů měnové politiky. [REVZ96-01] uvádí tuto klasifikaci nástrojů:

·         Diskontní nástroje, kam patří úvěry centrální banky (diskontní, reeskontní, lombardní), úrokové sazby a limity těchto úvěrů. Vliv diskontních nástrojů na měnovou bázi není zaručený. Pokud abstrahujeme od situace, kdy je obchodní banka v potížích, je zcela na jejím rozhodnutí, zda úvěru využije. Centrální banka tak láká či odrazuje obchodní banky přes úrokovou sazbu z těchto úvěrů. Poskytnutí úvěru znamená zvýšení rezerv obchodní banky, které mohou být dále realokovány, a pak v bankovním sektoru multiplikovány.

·         Operace na volném trhu, které představují nákupní či prodejní operace s cennými papíry. V zásadě se jedná jen o státní pokladniční poukázky a vlastní emitované cenné papíry (vždy se jedná o krátkodobé a velmi kvalitní a likvidní cenné papíry). Obchody jsou prováděny až na výjimky pouze s obchodními bankami. Nákup cenného papíru centrální bankou zvyšuje rezervy bank a naopak. Ani operace na volném trhu nemohou být donucovacím prostředkem pro banky, aby cenné papíry nakoupily. Záleží to na jejich ceně a úrokové sazbě.

·         Kurzové intervence, jejichž hlavním cílem však není změna měnové báze. Centrální banka při nepříznivém pohybu kurzu domácí měny zasahuje jejím nákupem či prodejem, což se odráží právě ve změně měnové báze. Kurzové operace tedy nejsou přímo nástrojem pro změnu MB.

·         Povinné minimální rezervy (PMR), které představují nařízení centrální banky obchodním bankám převádět určitou část vkladů klientů do centrální banky. PMR neovlivňují měnovou bázi, mají vliv na multiplikaci depozit (omezují emisi bezhotovostních peněz obchodními bankami).

·         Ostatní (nástroje převážně administrativního charakteru), kam patří:

·         pravidla likvidity – stanovení struktury aktiv a pasív apod. (cílem viditelně není ovlivnit měnovou bázi),

·         úvěrové stropy – stanovení maximální výše poskytovaných úvěrů (jde o nejúčinnější nástroj pro regulaci množství peněz v oběhu),

·         limity úrokových sazeb – cílem je ovlivnit výši sazby z vkladů či úvěrů (vliv na měnovou bázi je nepřímý),

·         povinné vklady – nařízení, že vybrané subjekty musí mít vedeny běžné účty a další výhradně u centrální banky, typicky jde o centrální orgány a orgány místní moci (cílem je získání kontroly nad těmito vklady a zabránění multiplikaci značných peněžních prostředků),

·         doporučení, výzvy a dohody – jde vlastně o formu předchozích nástrojů.

 

Nástroje převážně administrativního charakteru nejsou u bank oblíbeny, protože zasahuje do jejich samostatnosti. Centrální banka k nim sahá jen ve výjimečných situacích. Všeobecný je trend k přechodu k nástrojům tržním. Tržní nástroje však nemají absolutní sílu změnit chování bank.

Zdůvodnění nutnosti emise práv k čerpání hodnoty od společnosti

Abych mohl posoudit použití nástrojů centrální banky v koncepci peněz pouze na účtech bank, musím odpovědět na otázku, zda centrální banka má právo vytvářet práva k čerpání hodnot od společnosti (tj. peníze). Jde spíše o filosofickou otázku, ale myslím, že oprávněnou, neboť problematiku vysvětluje od jejího existenčního základu.

Právo čerpání hodnoty od společnosti jsem odvodil od skutečného přínosu jedince společnosti. V dobách barterového obchodu jedinec za své vyrobené zboží získal jiné. V horším případě však toto zboží nebylo tím, které potřeboval. Druhý den byl jedinec rozhodnut zboží vyměnit za jiné. Nebylo potřeba vytvářet žádná další práva k čerpání, protože všechna práva k čerpání byla podložena konkrétním výrobkem. V koncepci peněz pouze na účtech bank jedinec za svou práci získá právo čerpat hodnoty od společnosti. Právo však využije později. Mezi tím je má k dispozici na bankovním účtu. Protože banka realokuje pouze část z tohoto vkladu, zůstává zlomek práv uložených v bance nevyužitých (jde o odloženou spotřebu, kterou pozorujeme i dnes). Ve společnosti chybí. Jiné subjekty také pracují a získávají práva k čerpání. Pokud je ale koloběh práv omezen, musí se někde vytvořit práva nová. Částečně je tvorba práv k čerpání saturována multiplikací vkladů, ale multiplikace vkladů (vlastně poskytování úvěrů) představuje pouze růst zadluženosti ekonomických subjektů. Dluhy se pochopitelně musí splácet. Dluh, jak jsem již uvedl výše, je závazek do budoucna společnosti přinášet více než od ní získávat, neboť momentálně od ní beru více, než jsem jí dal. Nutnost emise práv k čerpání centrální bankou je dán omezením bankovního sektoru – povinností i nutností držet rezervy. Paradoxem je, že povinné rezervy, které určuje centrální banka, ji zpětně nutí k uvolnění práv k čerpání mezi ekonomické subjekty. Dalším důvodem k vytváření práv k čerpání je ekonomický růst. Pokud se vyrobí více, více se prodá. Vyšší prodeje znamenají převod více práv k čerpání. Pokud nedojde ke zvýšení transakční rychlosti peněz, je nutné do ekonomiky uvolnit další práva k čerpání.

Emise práv centrální bankou vs. obchodními bankami

Ještě se zastavím u emise práv k čerpání obchodními bankami. Jak je známo, dnes obchodní banky mohou emitovat pouze bezhotovostní peníze. Práva k čerpání však jsou prakticky bezhotovostními penězi. Kde pak bude rozdíl mezi emisí práv k čerpání centrální bankou a obchodními bankami? Z předchozího odstavce vyplývá, že centrální banka emituje práva k čerpání z titulu nedostatku prostředků k placení (převod práv k čerpání). Nedostatek může být způsoben ekonomickým růstem, nebo nepostačující multiplikací depozit (multiplikace depozit však může naopak saturovat i ekonomický růst, je-li dostatečná). Primární emisí (emise centrální bankou) z titulu ekonomického růstu nevzniká žádný dlužnický vztah, protože jsou vytvářeny nové hodnoty pro společnost, pro které dosud nebyla vytvořena práva k čerpání. Primární emise z titulu nedostatečné multiplikace depozit naopak dává vznik dlužnickému vztahu, a to obchodní banka vůči centrální bance (a případně dále klienti obchodních bank vůči obchodním bankám). Emise práv k čerpání obchodními bankami je zajišťována pouze multiplikací depozit, což představuje zadlužování ekonomických subjektů (banky vklady jedněch klientů přeměňují na úvěry jiným klientům) vůči obchodním bankám. Emise práv k čerpání obchodními bankami ve skutečnosti znamená jen převody existujících práv k čerpání. Obchodní banky nemohou vytvořit zcela nová práva k čerpání, jako centrální banka. Nemají-li obchodní banky vklady od klientů, nemohou je multiplikovat a nesmí vytvářet nová práva k čerpání, která by rozpůjčovaly. Naopak centrální banka může vytvořit zcela nová práva k čerpání – v její bilanci (tabulka 1) vzroste pasívní položka rezervy a o stejnou část aktivní položka poskytnuté domácí úvěry. Centrální banka má z tohoto pohledu pod přímou kontrolou jak pasívní, tak aktivní stranu bilance. Obchodní banky nikoliv.

Nástroje centrální banky v koncepci peněz pouze na účtech bank

Nyní se mohu zpět vrátit k řízení peněžní zásoby pomocí nástrojů centrální banky. Změna koncepce peněz se dotýká pouze těch nástrojů, jejichž výsledkem je platba centrální banky/bance, jako jsou diskontní nástroje, operace na volném trhu a povinné minimální rezervy. Ve skutečnosti k žádným změnám v principu nedojde. Například, potřebuje-li obchodní banka čerpat diskontní úvěr, centrální banka vytvoří nová práva k čerpání na položce rezervy bank, což se odrazí na druhé straně bilance jako pohledávka za bankou (vznik dlužnického vztahu obchodní banky vůči centrální bance). Při nákupu cenných papírů od bank centrální banka vytvoří nová práva k čerpání na položce rezerv obchodních bank a o stejnou částku zvýší položku nakoupené cenné papíry[7]. Při opačných pohybech (splacení diskontního úvěru, prodej cenných papírů obchodním bankám) dochází ke snižování rezerv bank, tedy k faktickému zániku práv k čerpání (v ekonomice nejsou momentálně potřebná). Jde-li o povinné minimální rezervy, obchodní banky musí (jsou-li PMR předepsány) centrální bance odvést z uložených práv k čerpání stanovený zlomek práv. V tomto případě však práva nezanikají, zůstávají vedena jako rezervy obchodních bank uložené u centrální banky[8]. Centrální banka tak omezuje jejich multiplikaci.

5.4 Vliv na peněžní multiplikátor peněžní nabídky

V předchozím výkladu uvádím, že centrální banka může v koncepci peněz pouze na účtech bank ovlivňovat jen rezervy bank, které reprezentují nealokovaná práva k čerpání, tedy sumu práv k čerpání, která nebyla vytvořena multiplikací a která tudíž nejsou předmětem dlužnického vztahu klientů vůči obchodním bankám. Z textu je možné vyvodit také souvislost rezerv bank s vklady klientů. Názorné odvození vztahu peněžní nabídky (tedy součtu hotovosti a výše všech běžných účtů, rovnice 1) a měnové báze (hotovost a rezervy bank, rovnice 3) jako cesty ovlivňování multiplikace depozit s cílem ovlivnit vývoj inflace (monetaristický transmisní mechanismus) je uveden v [REVZ96-01]. Vztah mezi M1 a MB je zde prezentován takto:

rovnice 5:                       

 je přírůstek peněžní zásoby vyvolaný přírůstkem měnové báze . Závislost je dána peněžním multiplikátorem (zlomek ve vzorci) označovaným . Multiplikátor sestává z:

·          – poměr hotovostního oběživa na sumě běžných účtů,

·          – poměr PMR z běžných účtů,

·          – dtto termínových účtů,

·          – poměr sumy termínových vkladů na sumě běžných účtů,

·          – poměr dobrovolných rezerv na sumě běžných účtů.

 

V koncepci elektronických peněz pouze na účtech bank dojde ke zjednodušení multiplikátoru:

rovnice 6:                       

Protože neexistuje hotovostní oběživo, multiplikátor ztrácí složku . Jak se změní hodnota multiplikátoru? Vliv změny  na multiplikátoru je inverzní (viz rozklad na dva sčítance v [REVZ96‑01]). To znamená, že snížení podílu hotovosti na běžných vkladech zvýší multiplikátor. Je to odvoditelné i jinak. Hotovostní peníze nejsou multiplikovány. Pokud se zvýší podíl multiplikované složky, je jasné, že multiplikátor musí vzrůst, pokud ostatní veličiny zůstanou stejné.

Protože v nové koncepci je M1 roven běžným účtům (rovnice 2) a protože MB je rovna rezervám bank (rovnice 4), pak můžeme rovnou napsat:

rovnice 7:                       

 

Tento vztah dává do přímé souvislosti sumu běžných účtů a rezervy bank.

Při přelivu hotovosti na běžné účty se zprvu nestane s hodnotami nic zvláštního. Hodnota M1 jako takového se nezmění, protože je to souhrn hotovosti a běžných účtů. Hotovost klesne na nulu, zatímco běžné účty vzrostou o uloženou hotovost. Současně vzrostou i rezervy bank. Pak ovšem nastává proces multiplikace deposit. Vklady jsou přeměněny na úvěry, ty jsou uloženy u bank, opět přeměněny v další úvěry atd. Celkový vliv poklesu  – tedy poměru hotovosti na běžných účtech – na nulu zjistíme spíše než výpočtem diferenciálu původní funkce  (multiplikátoru) při snížení  o  rozdílem nové hodnoty multiplikátoru a původní hodnoty:

rovnice 8:                       

Aby centrální banka zabránila nežádoucí multiplikaci vkladů, která znamená nárůst peněžní nabídky nad rovnovážný stav a tlačí tak na růst cenové hladiny, musí centrální banka zvýšit povinné minimální rezervy, aby tak snížila hodnotu multiplikátoru. Úlohou je tedy hledání takových nových měr rezerv  a , pro které platí, že hodnota multiplikátoru po snížení  na nulu je stále stejná:

rovnice 9:                       

Centrální banka není v lehké pozici, neboť situace je komplikována čerpáním dobrovolných rezerv (míra ). Pokud totiž banky mají dobrovolné rezervy, zvýšení povinných rezerv nezmění měnovou bázi do té míry, do které snížení dobrovolných rezerv kompenzuje zvýšení rezerv povinných. Můžeme také uvažovat působení poměru termínových vkladů na běžné ().

Podíváme-li se zpět na nástroje centrální banky k ovlivňování měnové báze, nyní jen rezerv bank, vidíme, že centrální banka může kromě zvyšování PMR prodávat cenné papíry. S největší pravděpodobností bude muset prodávat vlastní pokladniční poukázky či depozitní certifikáty. Kromě toho, že to znamená závazek do budoucna rezervy bank opět zvýšit (odkupem cenných papírů zpět), znamená to také prodávat je pro obchodní banky velmi výhodně – tedy s velkým výnosem pro banky (a menším účinkem na snížení rezerv), což dále znamená tlak na zvyšování tržní úrokové míry. To je dáno tím, že obchodní banky alokují svá aktiva podle výnosnosti. Jestliže centrální banka poskytne obchodním bankám výhodné dluhopisy, obchodní banky spíše investují do těchto dluhopisů, než aby poskytovaly úvěry. Pokud poskytnou úvěr, který je rizikovější než dluhopis centrální banky, požadují u něj větší výnos (úroky). Růst tržní úrokové míry pak dále má negativní vliv na vnitřní hodnotu dluhopisů, čímž poptávka po těchto dluhopisech klesá a centrální banka, chce-li prodat další, musí nabídnout ještě lepší výnos atd. Růst úrokové míry má za následek pokles investic, a tím zpomalení ekonomického růstu. Pokles ekonomického růstu na rozdíl od situace s hotovostním oběživem nyní nezpůsobuje pokles multiplikátoru, protože peníze stále zůstávají na účtech bank (nelze je vybrat jako hotovost). Nicméně je potřeba uvědomit si, že přelivem hotovosti na bankovní účty mají obchodní banky nadbytek rezerv, které se snaží realokovat. Nabízejí tak více úvěrů při relativně nezměněné poptávce po nich. Proto budou požadovat naopak nižší výnosnost, což má neutralizační vliv na růst úrokové míry zmíněný výše. Nevýhodou zůstává povinnost centrální banky odkoupit emitované cenné papíry zpět. Jejich nabídka by měla být zvážena právě s ohledem na vliv na úrokovou míru (viz dále).

Dalším způsobem snížení rezerv bank je zvýšení diskontních úrokových měr. Domnívám se, že by k tomu kroku centrální banka sáhla, ale nemyslím, že by to mělo nějaký efekt, neboť banky v této situaci rozhodně nemají nedostatek rezerv a nepožadují úvěry od centrální banky.

Zdá se, že vedle PMR se jako účinné jeví další nástroje spíše administrativního charakteru (úvěrové limity apod.). Přestože jde o nástroje ve vyspělých tržních ekonomikách většinou nepoužívané, výjimečnost situace, myslím, jejich použití opravňuje.

Závěrem k této části článku uvádím ještě vztah peněžní zásoby a rezerv bank v případě, kdy by centrální banka nepožadovala PMR. Je patrné, že vliv centrální banky na snížení multiplikace je značně oslaben.

rovnice 10:                     

Peněžní multiplikátor peněžní nabídky je pak strukturou roven jednoduchému depozitnímu multiplikátoru, avšak jeho velikost je dána pouze dobrovolnými rezervami obchodních bank, nikoliv PMR.

5.5 Další vlivy koncepce peněz pouze na účtech bank

Co se stane po převedení hotovosti na běžné účty jsem začal popisovat již výše. Vyšší vklady klientů zvyšují rezervy obchodních bank. Banky realokují většinu depozit v úvěry. To se podaří jen tehdy, když je trh úvěrů nenasycen. Pokud je poptávka po úvěrech saturována, dojde ke zlevňování úvěrů – snižování tržní úrokové míry. Nižší úroková míra stimuluje nárůst investic (více investic splňuje podmínku vyššího příjmu z investice než jsou náklady na úvěr potřebný k investici). V ekonomice však musí být dostatek investičních příležitostí a disponibilních zdrojů, které zajistí jejich realizaci. Dlouhodobý přirozený produkt ekonomiky vzroste jen zvýšením disponibilního kapitálu a zároveň práce anebo zvýšením úrovně technologie (za předpokladu, že v ekonomice je dostatek materiálu a energie). Stále platí příslovečné „bez práce nejsou koláče“. Jestliže není dostatek disponibilní práce nebo není k dispozici technologie[9], která by mohla být využita, pak nedojde k růstu přirozeného produktu. S úvěry na investice vzrostou také i spotřební úvěry. Agregátní poptávka, která není doprovázena ekonomickým růstem, tak pouze zvýší cenovou hladinu.

Pokud banky nebudou mít možnost přeměnit přebytečné rezervy na úvěry, svou pozornost obrátí jinam. Již jsem popsal situaci s cennými papíry emitovanými centrální bankou. Pokud to bankám dovolí legislativa, opatření centrální banky i vlastní politika, rozhodnou se investovat do akcií, cizích měn, nemovitostí, drahých kovů… Jestliže tedy banky mohou takové investice provádět a rozhodnou se k nim, přispějí ke zvýšení poptávky, a tím i cen na trzích tohoto zboží.

Problematiku popisují modely IS-LM, AS-AD, inflace a nezaměstnanost. Tyto pohledy na ekonomiku jsou předmětem dalších částí článku, ve kterých uvažuji rovněž otevřenou ekonomiku a působení devizového kurzu a čitého exportu.

5.6 Chování modelu IS-LM

Model IS-LM představuje model rovnováhy na trzích zboží a peněz[10]. Při uváděcím popisu modelu vycházím z již častokrát uváděné publikace [REVZ96-01] a ze skript Vysoké školy ekonomické [MACM95-01]. Nebudu zde již vysvětlovat další základní makroekonomické veličiny, odkazuji za tímto účelem do jmenovaných publikací.

Model se skládá ze dvou křivek. Křivka IS představuje kombinace úrokové míry (IR) a důchodu (HDP, Y), při kterých jsou v rovnováze investice s úsporami. To znamená, že aktiva, která nebyla vynaložena na finální spotřebu a jsou z tohoto pohledu úsporami a v ekonomice chybí, jsou vyváženy investicemi jako nespotřebními výdaji. Křivka LM znázorňuje rovnováhu na trhu peněz při daných kombinacích důchodu a úrokové míry. Znamená to, že poptávka i nabídka peněz je v rovnováze a na trhu peněz tedy není jejich nedostatek ani přebytek.

Graficky je model v lineárním pojetí vyjádřen, jak ukazuje obrázek 4. Matematicky jsou přímky vyjádřeny následovně:

rovnice 11:                      ,

kde  jsou autonomní investice (výše investic nezávislých na IR),  je citlivost investic na IR,  jsou autonomní úspory,  značí mezní sklon k úsporám (o kolik vzrostou úspory, když důchod vzroste o dodatečnou jednotku).

rovnice 12:                      ,

kde  je poptávka po reálných penězích nezávislá na IR i Y,  je citlivost poptávky po penězích na Y, analogicky . je reálná měnová báze (deflovaná nominální), která vlastně v novém pojetí obsahem představuje pouze rezervy obchodních bank.  je již známý peněžní multiplikátor peněžní nabídky.

 

obrázek 4 – model IS-LM

Z vyjádření křivky (přímky) LM je evidentní, že je rozhodně dotčena změnou multiplikátoru  a výší reálné měnové báze, tedy dohromady reálnou peněžní nabídkou. Snadno lze vyvodit, že se zvýšením multiplikátoru anebo měnové báze se křivka LM posune směrem dolů na LM´. To tlačí na snížení úrokové míry, což je v souladu s předchozím textem (banky z důvodu přebytku rezerv nabízejí levnější úvěry). Zároveň vidíme, že model naznačuje růst důchodu. Jak bylo naznačeno, dlouhodobě důchod (přirozený výstup ekonomiky) může vzrůst s dodatečným kapitálem jen s větším množstvím práce nebo za využití lepší technologie. Jinak dojde k inflačním tlakům, které sníží kupní sílu peněz a tím zpětně sníží reálnou měnovou bázi a reálnou peněžní nabídku. Křivka LM se tak bude posouvat zpět, ale při vyšší cenové hladině. Chce-li centrální banka zabránit poklesu úrokové míry, nabízí obchodním bankám uložení přebytečných rezerv za vyšší úrokovou míru. Tím se sníží rezervy bank a tedy i nabídka peněz v ekonomice. Křivka LM se posouvá nahoru. Centrální banka, jak jsem rovněž uvedl, může snížit hodnotu multiplikátoru zvýšením PMR. I tak se křivka LM posune nahoru. Posun křivky LM může být zprostředkován také přes ostatní parametry.

Aby nedošlo k tlakům na růst důchodu při nedostatku zdrojů, mohly bychom spekulovat o pohybu křivky IS směrem dolů. Protože tento pohyb má za následek další snížení úrokové míry, což zvyšuje poptávku po úvěrech, která ji tlačí zpět nahoru, není tento způsob zřejmě nejvhodnější. Bylo by dále nutné probrat faktory ovlivňující citlivosti a autonomní veličiny ve vyjádření křivky IS.

Působení otevřené ekonomiky

Dosud jsem nebral v úvahu otevřenou ekonomiku[11]. Centrální banka se přelivem hotovosti na běžné účty dostává do situace podobné, jako při přílivu zahraničního kapitálu, který zvyšuje nabídku peněz. Zahraniční kapitál do ekonomiky však nepřitéká. Zahraniční kapitál je obecně do země přitahován kromě jiného vyšší úrokovou mírou. Pokud by centrální banka nechala klesnout úrokovou míru, pak by zabránila dalšímu přílivu zahraničního kapitálu (odliv je vázán na již nastartované investice a vyžádá tedy určité zpoždění). Dalšího snížení úrokové míry lze dosáhnout zmíněným posunem křivky IS. Kromě ostatních parametrů, lze v otevřené ekonomice počítat s čistým exportem NX (rozdíl exportu a importu). Křivka IS pak bude vyjádřena takto:

rovnice 13:                      .

Jestliže bude přebytek peněz utracen za import, čistý export se sníží, čímž se křivka IS posune vlevo. Nedostatek zvýšení domácí nabídky je kompenzován dovozem. To můžeme pojmenovat jako vývoz inflace – přebytečné peněžní prostředky se utratí v zahraničí. Přebytečné peněžní prostředky lze také investovat v zahraničí (vývoz kapitálu). Exportovaný kapitál však v budoucnosti znamená příliv peněz zpět do ekonomiky. Zvýšený import je doprovázen zvýšenou nabídkou domácí měny (poptávka po cizích měnách), která způsobuje její depreciaci. Levnější domácí měna pak snižuje možnost importu a zvyšuje možnost exportu, a tak snížení domácí agregátní nabídky. Naopak začne působit spekulační kapitál. Spekulanti předpokládají, že zlevnění měny je dočasné a že kurz po čase zpět stoupne. Zvýšená poptávka po domácí měně sama zpět apreciuje domácí měnu. Otázkou zůstává, nakolik spekulační kapitál dokáže převýšit znehodnocení kurzu domácí měny z titulu jak zvýšeného importu, tak z titulu dalšího prodeje domácí měny z důvodu davových obav před dalším znehodnocením kurzu. Zde může opět pomoci centrální banka, a to s využitím dalšího svého nástroje – kurzové intervence. Jestliže bude poptávat domácí měnu za devizové rezervy, vytvoří tlaky na apreciaci domácí měny. Snahy centrální banky jsou samozřejmě omezeny velikostí devizových rezerv, zásob zlata apod. Centrální banka nemusí čekat na oslabení měny, může začít provádět kurzové intervence na posílení domácí měny v předstihu, aby tak podpořila import.

Zvýšit import může také vláda. Financování vládních importů by však znamenalo prodej státních dluhopisů, které zadlužují stát. Dále se tímto sníží soukromý import, takže celkový přínos vlády vidím spíše jako negativní.

Jak je to s požadavkem vyrovnaného salda platební bilance v dlouhém období? Celkový import jako debetní položka platební bilance, jehož součástí je import zboží a služeb, nemůže být dlouhodobě vyšší než export. Import zboží a služeb znamená odliv peněz z ekonomiky. Import zboží a služeb tedy musí být kompenzován nějakou formou přílivu peněz do ekonomiky. Jestliže se ale ekonomika ocitla ve stavu s přebytečnou peněžní nabídkou, import zboží a služeb může být financován právě touto přebytečnou nabídkou peněz. Bohužel se tím, jak již bylo řečeno, znehodnocuje domácí měna a import začíná slábnout. Nicméně jde o oslabení v reálně podobě, nominálně (ve vyjádření v domácí měně) může zůstat stejný. Jestli tak zůstane, je otázkou, neboť ekonomické subjekty nebudou kupovat v zahraničí zboží, když je mohou koupit doma levněji. Tento fakt znamená tlak na zvýšení domácí cenové hladiny. Proto, chce-li centrální banka udržet stabilní cenovou hladinu, musí podpořit apreciaci domácí měny (viz výše).

5.7 Chování modelu AS-AD

V předchozím výkladu jsem se kromě jiného zmínil o přirozeném výstupu ekonomiky, cenové hladině a čistém exportu. Tyto ekonomické veličiny zobrazuje model AS-AD. I zde vycházím z [REVZ96-01] a [MACM95-01]. Model popisuje dosahování rovnováhy v celé ekonomice střetáváním agregátní poptávky (AD) a nabídky (AS). Agregátní poptávka vyjadřuje celkové množství produkce finální spotřeby v ekonomice za určitý čas při různých cenových hladinách. Analogicky agregátní nabídka představuje celkové nabízené množství zboží (i služeb) při různých cenových hladinách. Rovnováha je samozřejmě tehdy, jestliže poptávaného zboží je stejně jako nabízeného, a to při stejné požadované ceně. Graficky lze model AS-AD zachytit, jak ukazuje obrázek 5.

obrázek 5 – model AS-AD

Obrázek ukazuje místo jedné křivky AS křivky tři. SAS je křivka AS v krátkém období. LAS je křivka AS v dlouhém období. V dlouhém období se ceny výstupů promítnou i do cen vstupů v produkci. V krátkém období růst cen výstupů nezpůsobuje růst cen vstupů, a tak dochází k tvorbě mimořádného zisku přes růst agregátní nabídky (množství) – křivka SAS. V dlouhém období tedy dojde i k růstu cen vstupů, protože výstup v ekonomice je současně vstupem.

Původní model obsahuje pouze LAS s y*, kdy y* označuje normální, čili přirozený agregátní výstup. Ten představuje tvorbu zisku při běžném nasazení zdrojů. Do modelu jsem přidal druhou LAS křivku na úrovni y**, který představuje maximální, ideální produkt, který lze v dané ekonomice vyrobit všemi disponibilními prostředky. Přirozený produkt lze v krátkém období překonat zvýšením úsilí s vidinou mimořádného zisku při zvyšování cen výstupů. Ideální výstup ekonomiky s daným počtem obyvatel, kapitálem, materiálovou a energetickou základnou a úrovní technologie nelze překročit. Přidáním druhé LAS křivky však není cílem tohoto výkladu, je jen pomůckou.

Chování modelu lze popsat i matematicky. Agregátní poptávku lze odvodit hned třemi způsoby.

Keynesiánský způsob vychází z jednotlivých složek agregátní poptávky (C – spotřeba závislá na důchodu, I – investice závislé na IR, G – vládní výdaje, NX – čistý export). Přestože vyjádření neukazuje závislost důchodu Y na cenové hladině P, je vztah důležitý.

rovnice 14:                      .

Monetaristický způsob vychází z rovnosti mezi agregátním produktem, důchodem a výdaji, tedy AD. Pak lze agregátní poptávku vyvodit z důchodové verze rovnice směny:

rovnice 15:                     

Peněžní nabídka tvořená součinem měnové báze a peněžního multiplikátoru násobená důchodovou rychlostí peněz  je nezávislá na cenové hladině P.

Třetím způsobem je odvození křivky AD z modelu IS-LM [REVZ96-01]:

rovnice 16:                     

Poslední dvě vyjádření AD umožňují popsat vliv peněžní nabídky na AD, první naopak vliv čistých exportů. První a třetí pak vliv investic. Modely jsem oprostil od vládních výdajů a daní. Případné efekty těchto veličin je nutné zapracovat, nebude to však předmětem tohoto článku.

Pokud jde o matematické vyjádření agregátní nabídky, bude dostatečné, když celkový nabízený produkt v ekonomice vyjádřím jako závislý na pracovní síle N, množství kapitálu K, materiálu M, energie E a úrovně technologie :

rovnice 17:                     

Poznámka: Import IM zde je uveden právoplatně, pokud na straně poptávky uvedeme pouze export, nikoliv čistý export NX jako rozdíl exportu a importu, jak ukazuje rovnice 14. Je to logické – exportované zboží představuje zvýšení poptávky po domácí produkci, zatímco importované zboží představuje zvýšení množství zboží nabízeného na domácím trhu.

 

Jak jsem již uvedl, zvýšením jednoho faktoru lze sice dosáhnout jistého zvýšení agregátní nabídky, ale působí zde zákon klesající marginální produktivity jednotlivých faktorů. Od určitého bodu dodatečná jednotka jednoho vstupu neznamená významnější přírůstek Y. Ten lze zajistit dodáním jednotky dalšího faktoru kapitálu.

Jak se tedy bude chovat model AS-AD při přelití hotovostního oběživa na účty bank? Z dřívějšího výkladu známe, že se v ekonomice multiplikují depozita a značně roste peněžní nabídka. Podle rovnice 15 a rovnice 16 zjistíme, že se tak křivka AD posune vpravo, což má tradiční následky popsané v uvedené literatuře. Proč by centrální banka měla zasáhnout, když podle modelu IS-LM i AS-AD dojde jen k vytvoření nové rovnováhy? Jde právě o cenovou hladinu. Multiplikace depozit domnívám se vyvolá značný nárůst peněžní nabídky a inflační tlaky (kvantifikace je otázkou výpočtu). Podle reakcí jednotlivých subjektů ekonomiky uvedených výše se bude dále chovat model AS-AD. Jestliže centrální banka prosadí zvýšení PMR tak, aby se multiplikátor nezvýšil, křivka AD se vrátí zpět (vlastně se vůbec neposune doprava). Pokud se v ekonomice najdou nevyužité rezervy či nedostatečně financovaná (a tedy nevyužitá) technologie, potom dojde k posunu křivek LAS a SAS vpravo. Do jaké míry posun agregátní nabídky vpravo vykompenzuje nárůst cenové hladiny vyvolaný zvýšenou poptávkou, záleží na kvalitě i kvantitě nově zapojených zdrojů. Jestliže vzroste import, doplní chybějící domácí agregátní nabídku, takže se křivka SAS rovněž posune vpravo. O posunu křivek LAS pochybuji, neboť zvýšený import je pouze dočasným jevem. Po odčerpání přebytečných peněz do zahraničí se křivka SAS vrátí zpět, stejně jako křivka AD.

5.8 Vliv na nezaměstnanost

Lze snadno domyslet, že multiplikace vzniklá přelitím hotovosti na bankovní účty může mít vliv na nezaměstnanost. Agregátní produkt, jak jsem uvedl výše, je závislý jak na kapitálu, tak na množství práce a dalších faktorech. Také jsem uvedl, že zvyšování pouze jednoho výrobního faktoru vede ke snižování přínosů tohoto faktoru k růstu agregátního produktu a že dodáním jednotky jiného faktoru dojde opět k jeho růstu (viz [MACM95-01] druhá část, dlouhodobý ekonomický růst). Jestliže růst množství disponibilních peněz v ekonomice je doprovázeno růstem zaměstnanosti, nevzniknou tlaky na zvýšení cenové hladiny, neboť může dojít, za předpokladu, že je k dispozici dostatek materiálu a energie, k tvorbě dalšího produktu. Problematická situace nastává, jestliže neexistuje nedobrovolná nezaměstnanost, což znamená, že všichni, kdo chtějí pracovat, skutečně pracují (existenci frikční a strukturální nezaměstnanosti nechme na pozadí). Firmy ve snaze zvýšit produkci s vidinou dodatečného zisku (protože se díky zvýšení peněz v ekonomice zvýšila poptávka – viz model AS-AD výše) začínají najímat více jednotek práce. Jde o dodatečný výkon stávajících zaměstnanců i o zaměstnání dalších lidí. Jestliže je v ekonomice nezaměstnanost nad přirozenou mírou, mzdy nestoupají, neboť poptávka po práci ze strany firem je plně saturována nabídkou volné práce ze strany domácností. V souladu s Philipsovou křivkou pak při dalším snižování míry nezaměstnanosti dochází ke stále většímu růstu nominálních mezd (firmy se předhánějí, aby získaly v již omezené nabídce práce dalšího zaměstnance). Růst nominálních mezd se odráží v nákladech firem. Protože firmy musí tvořit zisk, tlačí ceny produktů nahoru. Záleží tak na míře nezaměstnanosti, do jaké výše může být inflace vzniklá z multiplikace vkladů při přelití hotovosti na bankovní účty potlačena zvýšením domácí výroby. Vláda může sehrát pozitivní roli (v tomto užším pojetí) takovou, že zmírní ochranu domácího trhu práce proti přistěhovalcům ze zahraničí.

5.9 Inflace – shrnutí

Nadpis této části napovídá, že zde půjde spíše o shrnutí výše uvedené problematiky, neboť ta se v podstatě nezabývala ničím jiným, než právě cestami, jak zabránit zvýšení míry inflace při přelití hotovosti na bankovní účty.

Otázky spojené s inflací jsou samozřejmě složitější. Pro přesné výpočty a odhady je nutné operovat také například s očekávanou mírou inflace, od které se odvíjejí mzdové požadavky, které pak mají vliv na poptávku firem po práci, jejíž uspokojení ovlivňuje agregátní produkt, který dále při střetu s agregátní poptávkou má zpětně vliv na cenovou hladinu. Podle monetaristů inflace nastává, jestliže procentní přírůstky peněžní zásoby jsou vyšší než procentní přírůstky agregátního produktu. Protože zjišťování růstu produktu ex‑post a na základě toho pak ovlivňování peněžní zásoby je nedostatečné, je nutné umět zjistit, jak se zvýšená agregátní poptávka rozloží mezi růst reálného produktu a růst inflace. Tato problematika je popsána např. v [MACM95-01]. V této části článku jsem se snažil pouze nastínit možnosti, jak předejít zvýšení cenové hladiny díky větší peněžní nabídce vzniklé uložením veškeré hotovosti v bankách. V uvedené literatuře jsou rovněž popsány metody léčení inflace. Nenašel jsem však popsanou situaci, která je předmětem tohoto článku.

Oblast označená na obrázku (obrázek 6) silnou čárkovanou čarou zahrnuje moc centrální banky. Jednotlivé cesty pravděpodobně nebudou naplněny každá zcela. Ke zmírnění růstu cenové hladiny zřejmě povedou všechny cesty, jejichž je to cílem. V teorii bych mohl jít samozřejmě hlouběji a více prozkoumat například situaci po vyčerpání přebytečných peněžních prostředků při vývozu inflace. Již jsem naznačil, že export kapitálu v budoucnu znamená příliv peněz o ekonomiky v podobě zisků z investic (v lepším případě). Jaká by byla situace z pohledu snížení importu? Zde je potřeba zajít i do oblasti sociologie a psychologie, neboť je nutné prozkoumat, zda by lidé byli spokojeni v podstatě s poklesem životní úrovně. Celou problematiku je dále možné probrat z různých ekonomických přístupů a extrémních situací. Konečně jsem ve výkladu víceméně nepočítal s hospodařením státu, které by veškeré vztahy dále zkomplikovalo. Až realita by nakonec ukázala, jaké by byly odhady.

obrázek 6 – souhrnný přehled vlivu přelití hotovosti na bankovní účty na ekonomiku a možné cesty zabránění růstu cenové hladiny

5.10 Dodatek – transakční rychlost peněz

Součástí modelů peněžní poptávky je také veličina nazývaná transakční rychlost peněz – viz Fisherova kvantitativní rovnice peněz (rovnice 18), kde , resp. , je poptávka, resp. nabídka, po penězích (požadované množství peněz v oběhu[12]),  je transakční rychlost peněz – počet reálných transakcí, které zprostředkuje jedna peněžní jednotka, P je cenová hladina a T je množství reálných transakcí (množství prodaného zboží a služeb) za určité období.

rovnice 18:                     

Otázkou je, zda v koncepci peněz pouze na účtech bank dojde ke změně transakční rychlosti peněz. Jestliže dojde k růstu peněžní nabídky, při stálém objemu reálných transakcích i cenové hladině je evidentní, že transakční rychlost peněz bude nižší (více peněz zajišťuje stejné množství nominálních transakcí, tedy transakcí oceněných současnou cenovou hladinou, tj. celá pravá strana rovnice). Tento stav však nenastane na významnější dobu, pokud vůbec. Dojde k růstu cenové hladiny nebo k růstu reálných transakcí. Případně může zpětně dojít k poklesu peněžní nabídky (pokud centrální banka stáhne peníze z oběhu). Transakční rychlost peněz se tudíž nezmění.

6. Shrnutí

Na začátku článku jsem vyšel z trendu GISp elektronizace všeho, co elektronizací neztratí svůj původní význam. To platí i pro peníze. Poukázal jsem na dvě koncepce elektronických peněz. První z nich je zastoupena elektronickými bankovkami – tedy datovými záznamy, které mezi ekonomickými subjekty pomocí standardních zařízení obíhají jako stávající hotovostní peníze. Hotovost tedy z ekonomiky nemizí. Zmínil jsem požadavky na elektronické peníze a zvažoval jsem, nakolik koncepce elektronických bankovek podmínkám vyhovuje. Zaměřil jsem se především na nemožnost kopírování elektronických bankovek, respektive na nemožnost dvojí útraty jedné elektronické bankovky. Našel jsem řešení, které dvojí útratu znemožňuje. Kromě této problematiky jsem se věnoval také anonymitě. Zjistil jsem, že anonymita elektronických plateb může zůstat zachována. Dále jsem vysvětlil druhou koncepci elektronizace peněz, jíž je přelití veškeré hotovosti na bankovní účty, které ovšem plně umožňují placení. Provedl jsem srovnání obou koncepcí. Též jsem vytvořil novou definici peněz, kterou jsem nazval pragmatickou a která doplňuje již dvě stávající – teoretickou a empirickou. Poukázal jsem na růst významu bank, který však není automatický (banky se musí snažit tohoto významu dosáhnout). Zbytek tohoto článku jsem věnoval vlivu druhé koncepce na ekonomiku. Ukázal jsem, že dojde ke změně peněžního multiplikátoru peněžní nabídky, což s sebou přináší nárůst peněz v ekonomice a inflační tendence. Na problematiku jsem se díval z různých úhlů a odkryl jsem cesty, jak růstu inflace předejít.

 

Použité zdroje:

[BRUT98-01]	Bruckner, T., Voříšek, J.: „Outsourcing informančích systémů“, Ekopress, Praha, 1998, ISBN 80-86119-07-6
[DURJ95-01]	Durčáková, J., Mandel, M.: „Mezinárodní finance“, VŠE, Praha, 1995, ISBN 80-7079-339-2
[KLIV97-01]	Klíma, V.: „Z digitální prkenice platíme čísly“, časopis CHIP, 02/1997, Vogel Publishing, s.r.o., Praha, 1997, ISSN 1210-0684
[MACM95-01]	Mach, M.: „Makroekonomie II“, 1. I 2. část, VŠE, Praha, 1995, ISBN 1. část 80‑7079‑462‑3, 2. část 80-7079-498-4
[MANM96-01]	Mandel, M.: „Centrální banka v otevřené ekonomice“, VŠE, Praha, 1996, ISBN 80‑7079‑784‑3
[REVZ96-01]	Revenda, Z. a kol.: „Peněžní ekonomie a bankovnictví“, Management Press, Praha, 1996, ISBN 80-85943-06-9
[VORJ92-01]	Voříšek, J.: „Architektura programového vybavení a řízení jeho tvorby“, VŠE, Praha, 1992,
[WITJ02-01]	Wittenberger, J.: „Askemos – a distributed settlement“, SSGRR2002s international conference proceedings, Telecom Italia Learning Services, 2002, ISBN 88-85280-63-3
[WWW-RSA-01]	http://www.rsa.com/rsalabs/faq – stránky RSA s přehledovým výkladem problematiky kryptografie, certifikace a dalších navazujících oblastí (jako je i elektronický platební styk, protokol SET…)